Dentální hygiena je stále oblíbenější a využívanější službou. Jde o službu, která se zdravím jistě souvisí, jak bude rozvedeno dále, ale která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Všeobecná zdravotní pojišťovna od ledna 2016 poskytovala svým pojištěncům příspěvek na dentální hygienu do výše jednoho tisíce korun, ale po deseti týdnech musela tuto akci ukončit, jelikož ji od začátku roku využilo okolo šedesáti tisíc jejích pojištěnců a byly tak vyčerpány všechny vyčleněné finanční prostředky[1].

 
Vyhledáváme služby dentálních hygienistů ze zdravotně preventivních důvodů nebo z důvodů estetických? Jestli je dentální hygiena zdravotní stomatologickou prevencí nebo pouze (či většinou) estetickým procesem, je významné i z hlediska pracovního práva, neboť může být sporné, zda má zaměstnanec právo na to, aby mu zaměstnavatel k absolvování dentální hygieny v pracovní době poskytl pracovní volno a pokud ano, zda jde o volno s náhradou mzdy či bez ní.
Podle ustanovení § 199 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“), je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno a ve stanovených případech i náhradu mzdy v situacích, kdy zaměstnanec nemůže konat práci pro tzv. jiné důležité osobní překážky v práci týkající se jeho osoby, než které jsou uvedeny v § 191 zákoníku práce. Okruh těchto jiných překážek v práci na straně zaměstnance stanoví nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci, v platném znění (dále jen „nařízení“).

První z překážek v práci na straně zaměstnance, která je uvedeným nařízením vlády uváděna, je vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení. Pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu se poskytne na nezbytně nutnou dobu při splnění několika jasně stanovených podmínek:

1. vyšetření nebo ošetření nebylo možno provést mimo pracovní dobu;

2. vyšetření nebo ošetření bylo provedeno ve zdravotnickém zařízení, které je ve smluvním vztahu ke zdravotní pojišťovně, kterou si zaměstnanec zvolil;

3. toto zdravotnické zařízení je zároveň nejbližší (bydlišti nebo pracovišti zaměstnance) zařízení schopné poskytnout potřebnou péči (dále jen „nejbližší zdravotnické zařízení“

Je samozřejmě otázkou, zda je zaměstnavatel schopen zjistit, zda konkrétní ošetření bylo nebo nebylo možno provést mimo pracovní dobu. Někteří zaměstnavatelé nutí své zaměstnance, aby si v případě, kdy chtějí navštívit lékaře v pracovní době, požádali o čerpání dovolené na zotavenou, event. nutí zaměstnance, aby si zvolili takového poskytovatele zdravotních služeb, který ordinuje mimo obvyklou pracovní dobu. Tento postup není v souladu se zákonem. Evropská sociální charta, kterou Česká republika ratifikovala v prosinci 1999, v čl. 11 stanoví: „Každý má právo využít jakýchkoli opatření, která mu umožní dosáhnout co nejlepšího zdravotního stavu.“[2] S tímto ustanovením Evropské sociální charty pak souvisí ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), jež přímo zakotvuje právo pacienta zvolit si poskytovatele zdravotních služeb nebo zdravotnické zařízení odpovídající zdravotním potřebám pacienta. Volbu zdravotnického zařízení či lékaře tak zaměstnavatel ovlivnit nemůže, a pokud takový lékař neordinuje mimo pracovní dobu zaměstnance, má zaměstnanec právo (při splnění dalších dvou podmínek výše uvedených ad 2 a 3) na pracovní volno s náhradou mzdy v plném rozsahu.

 
Zaměstnanec má ze zákona právo na pracovní volno pouze na nezbytně nutnou dobu. Posouzení toho, zda půjde o dobu nezbytně nutnou či nikoli, je přitom ovlivněno jak délkou vyšetření či ošetření, tak i výše uvedenými podmínkami ad 2 a 3 (zejména vzdáleností zařízení či lékaře od bydliště či pracoviště zaměstnance).

 
Nařízení však pamatuje i na situaci, kdy zvolený lékař nesplňuje podmínku nejbližšího zdravotnického zařízení. Bylo-li vyšetření nebo ošetření provedeno v jiném než nejbližším zdravotnickém zařízení, poskytne se pracovní volno na nezbytně nutnou dobu (tedy v plném rozsahu potřebném k návštěvě tohoto zdravotnického zařízení, přestože nejde o nejbližší zdravotnické zařízení). Náhrada mzdy nebo platu však přísluší nejvýše za dobu určenou tak, jako by zaměstnanec navštívil zdravotnické zařízení splňující zároveň všechny 3 shora uvedené podmínky. Pro tento účel by tedy měl zaměstnavatel vyhledat nejbližší odpovídající zdravotnické zařízení a nezbytně nutnou dobu, za kterou přísluší náhrada mzdy, a upravit je podle času potřebného k cestě tam a zpět[3]. Z praxe nám není znám případ, kdy by zaměstnavatel takovou redukci času prováděl.
Zaměstnanec má povinnost plánovanou návštěvu lékaře zaměstnavateli oznámit předem a po jejím absolvování musí řádně prokázat, že u lékaře skutečně byl a jakou dobu u něho strávil. Tyto skutečnosti se zpravidla prokazují potvrzením vystaveným zdravotnickým zařízením nebo lékařem.

 
Vrátíme-li se k původní otázce, musíme si zodpovědět, zda návštěva u dentálního hygienisty může splňovat výše uvedené podmínky nařízení. Právní řád České republiky nedefinuje pojmy vyšetření ani ošetření. Použijeme-li běžně či obecně vnímaný výklad těchto výrazů, můžeme vyšetření chápat jako určitý postup vedoucí ke stanovení diagnózy, zjištění příčin poruch zdraví či celkového zdravotního stavu (preventivní prohlídky). Ošetření je pak konkrétním řešením zjištěného problému.

 
V ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činnosti souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o nelékařských zdravotnických povoláních“) je stanoveno, co spadá do výkonu povolání dentálního hygienisty: „Za výkon povolání dentální hygienistky se považuje výchovná činnost v rámci zubní prevence. Dále dentální hygienistka na základě indikace zubního lékaře poskytuje preventivní péči na úseku dentální hygieny a pod odborným dohledem zubního lékaře asistuje při poskytování preventivní, léčebné a diagnostické péče na úseku zubního lékařství.“[4] Dentální hygiena tak může být vnímána jako vyšetření (zjištění stavu zubů a dásní), tak i ošetření (odstranění možných budoucích i současných příčin vzniku zubního kazu, zánětu dásní, parodontózy apod.). Účelem dentální hygieny je předcházení vzniku onemocnění v dutině ústní. První podmínka pro závěr, že návštěva zubního hygienisty v pracovní době může být překážkou v práci s náhradou mzdy ve smyslu nařízení, tak je splněna.

 
Dentální hygiena pak musí být poskytnuta ve zdravotnickém zařízení, které je ve smluvním vztahu ke zdravotní pojišťovně, kterou si zaměstnanec zvolil. Zdravotnické zařízení je v ustanovení § 4 odst. 1 zákona o zdravotních službách definováno jako: „prostory určené pro poskytování zdravotních služeb.“ V ustanovení § 2 odst. 2 zákona o zdravotních službách je vymezeno, co zákon rozumí zdravotními službami. Jde především o: „poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky, a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče.“ Ze zákona o nelékařských zdravotnických povoláních přímo vyplývá, že dentální hygienista je zdravotnickým pracovníkem. Dále je nutno posoudit, zda poskytuje zdravotní péči nebo provozuje činnosti vykonávané v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Zákon o zdravotních službách definuje zdravotní péči jako:

 
„a) soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem

1. předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu (dále jen „nemoc“),

2. udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu,

3. udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení,

4. pomoci při reprodukci a porodu,

5. posuzování zdravotního stavu,

b) preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky (dále jen „zdravotní výkon“) za účelem podle písmene a).“[5]

Vzhledem k výše uvedenému lze tedy konstatovat, že dentální hygienista poskytuje ve zdravotnickém zařízení zdravotnickou péči.

 
Poslední podmínkou, kterou stanovuje nařízení, je smluvní vztah zdravotnického zařízení se zdravotní pojišťovnou konkrétního zaměstnance. Zaměstnanec má tedy ze zákona nárok na pracovní volno pouze v případě, že navštíví zařízení, které „je ve smluvním vztahu ke zdravotní pojišťovně, kterou si zaměstnanec zvolil“. Jak bylo uvedeno výše, dentální hygiena nepatří mezi služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění [6]. Dikce nařízení však nemluví o tom, že musí jít o vyšetření či ošetření, které má být hrazeno zdravotní pojišťovnou, ale postačí existence smluvního vztahu zařízení, ve kterém je dentální hygiena poskytována, a příslušné zdravotní pojišťovny. Nařízení už nedává odpověď na otázku, jak má postupovat zaměstnavatel v případě, že smluvní vztah v daném případě není dán. Jazykovým výkladem příslušného ustanovení nařízení lze dovodit, že na rozdíl od poskytnutí vyšetření či ošetření v jiném než nejbližším zdravotnickém zařízení, by v takovém případě náhrada mzdy poskytnuta nebyla. Troufáme si však říci, že to nebylo smyslem právní úpravy, a že i v případě, kdy zaměstnanec navštíví za účelem dentální hygieny zdravotnické zařízení bez smluvního vztahu s příslušnou zdravotní pojišťovnou, by měl zaměstnavatel krom pracovního volna zaměstnanci poskytnout náhradu mzdy za dobu nezbytně nutnou k návštěvě nejbližšího (posuzováno od pracoviště nebo bydliště zaměstnance) zdravotnického zařízení, které je ve vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně.

Zdroj: EPRAVO DIGITAL duben 2016

Tým Advokátní kanceláře Vych & Partners, s.r.o.

---

[1] www.vzp.cz – Rekordní dentální hygiena: limit byl dvakrát navýšen, přesto je po 10 týdnech vyčerpán
[2] Čl. 11 Evropské sociální charty
[3] Bod 1 písm. b) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci
[4] § 17 odst. 3 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních
[5] § 2 odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování
[6] Profylaktická kontrola ústní hygieny a odstranění zubního kamene je hrazenou službou pouze v rámci činnosti stomatologa – lékaře