Institut kauce je v rámci zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“), upraven v jeho § 255. Jak vyplývá z důvodové zprávy k ZZVZ, smyslem a účelem předmětné úpravy institutu kauce je zabránit účelovým a obstrukčním podáním (návrhům na přezkoumání úkonů zadavatele) ze strany neúspěšných uchazečů o veřejnou zakázku.
Z toho důvodu podle ustanovení § 255 odst. 3 ZZVZ platí, že kauce připadne státu, jestliže Úřad pro ochranu hospodářské soutěže („ÚOHS“) návrh:
a) pravomocným rozhodnutím zamítne podle § 265 písm. a) ZZVZ – tj. pokud nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření, nebo
b) pravomocným rozhodnutím rozhodne o zastavení řízení, pokud vzal navrhovatel návrh zpět poté, co bylo v témže správním řízení nepravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu podle § 265 písm. a).
Podle ustanovení § 255 odst. 4 ZZVZ dále platí, že v případě, že navrhovatel vzal svůj návrh před vydáním rozhodnutí ve věci samé zpět, připadne státu 35 % složené kauce, nejméně však 30000 Kč; zbývající část kauce ÚOHS vrátí navrhovateli.
Pokud ÚOHS rozhodne jiným způsobem, než je uvedeno v § 255 odst. 3 ZZVZ, nebo zastaví řízení z jiného důvodu než podle § 255 odst. 3 ZZVZ, pak ÚOHS dle ustanovení § 225 odst. 6 ZZVZ celou kauci (resp. její část, nastane-li případ ve smyslu ustanovení § 255 odst. 4 ZZVZ) vrátí navrhovateli.
Uvedená právní úprava tak navrhovatele nutí k tomu, aby se vždy před podáním návrhu zamyslel nad tím, zda je jím uváděná argumentace o porušení zákona ze strany zadavatele důvodná a má reálnou šanci na úspěch, jelikož v případě neúspěchu (a konstatování nedůvodnosti podaného návrhu) riskuje ztrátu složené kauce (která může u hodnotou „větších“ veřejných zakázek dosáhnout značné výše).
V praxi se nicméně objevují i případy, na které zákon v otázce „osudu kauce“ výslovně nepamatuje. Jedná se o případy, kdy ÚOHS svým rozhodnutím podaný návrh jedním výrokem částečně zamítne, neboť nezjistil důvody pro uložení nápravného opatření, dalším výrokem nicméně části návrhu vyhoví, když konstatuje porušení zákona na straně zadavatele.
V této souvislosti se v zásadě objevují dva názory na možný „osud“ kauce.
Dle jednoho názoru by v daném případě měla kauce celá propadnout státu, jelikož již i částečným zamítnutím návrhu pro jeho (byť částečnou) nedůvodnost jsou formálně naplněny podmínky pro postup ve smyslu § 255 odst. 3 písm. a) ZZVZ.
Druhý (většinový) názor je postaven na argumentaci, že by se v konkrétním případě muselo jednat o zamítnutí návrhu v celém rozsahu, aby mohly být naplněny podmínky pro propadnutí kauce ve smyslu § 255 odst. 3 písm. a) ZZVZ. Rozhodnutí o částečném zamítnutí a částečném vyhovění návrhu tak ve své podstatě spadá do „sběrné“ kategorie jiných rozhodnutí ÚOHS a z toho důvodu by měla být i ve výše uvedeném případě cela kauce vrácena navrhovateli.
Autorovi není známo žádné rozhodnutí ÚOHS nebo příslušných soudů, které by danou otázku výslovně řešilo. V rozhodnutí předsedy ÚOHS, č.j. R241/2013/VZ sice byla daná otázka nastíněna, když právní zástupce navrhovatele by k podání rozkladu výslovné motivován tím, aby ÚOHS neposuzoval otázku vrácení kauce s ohledem na zamítnutí části návrhu prvostupňovým rozhodnutím ÚOHS; předseda ÚOHS ale nakonec ve věci konstatoval, že kauce bude tak jako tak vrácena, neboť v daném případě byla část návrhu zamítnuta z jiného důvodu než pro jeho nedůvodnost.
Autor se přiklání k druhému z výše uvedených názorů, dle něhož by v daném případě měla být kauce v plném rozsahu vrácena navrhovateli, a to z několika důvodů.
Hlavním důvodem je to, že návrh navrhovatele by měl být posuzován jako celek, který směřuje k tomu, aby bylo konstatováno relevantní porušení zákona v procesu zadávání příslušné veřejné zakázky ze strany zadavatele. Je-li pak v návaznosti na podání návrhu Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže konstatováno, že zadavatel v rámci zadávacího řízení skutečně pochybil, pak bylo nepochybně dosaženo cíle podaného návrhu, jenž ke konstatování porušení zákona na straně zadavatele vždy směruje. Bylo-li tedy podaným návrhem dosaženo cíle (konstatovaní porušení zákona zadavatelem a zrušení příslušného úkonu zadavatele nebo celého zadávacího řízení), znamená to, že návrh navrhovatele byl co podstaty jako celek úspěšný a v kontextu § 225 odst. 6 ZZVZ by mu měla být kauce v celém rozsahu vrácena.
Dále nutno konstatovat, že zákonná úprava směřuje k tomu, že institut kauce má evidentně preventivní (a v případě propadnutí kauce i sankční) charakter. S ohledem na potenciální zásahy do majetku navrhovatele tak nutno při posuzování aplikace ustanovení § 225 odst. 3 písm. a) ZZVZ, resp. § 225 odst. 3 písm. a) ZZVZ vyloučit restriktivní výklad daných „sankčních“ ustanovení, a tedy v těchto případech preferovat výklad směrující k aplikaci § 255 odst. 6 ZZVZ, a tedy vrácení kauce navrhovateli v plném rozsahu.
V souvislosti s výše uvedenou argumentací navíc nutno reflektovat i skutečnost, že zákon v ustanovení § 251 odst. 4 a 5 ZZVZ zakotvuje zásadu koncentrace řízení v správním řízení před ÚOHS, čímž nepřímo navrhovatele nutí k tomu, aby veškeré své pochybnosti o zákonnosti postupu zadavatele vyjádřil již v rámci podaných námitek, resp. navazujícího návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele. ÚOHS je pak rozsahem vznesených/uplatněných důvodů návrhu vázán, a na rozdíl od předchozí právní úpravy dle zákona č. 137/2006 Sb., je nemůže sám od sebe rozšiřovat. Pokud by pak v kontextu výše uvedeného měla složená kauce propadnout státu i v případě pouze částečného zamítnutí podaného návrhu (bez ohledu na to, že by se takové zamítnutí týkalo pouze nepodstatné části návrhu), vytrácela by se poněkud logika výše uvedeného ustanovení o koncentraci řízení. Navrhovatel by pak totiž musel již před podáním návrhu zvažovat, které jeho argumenty mají šanci na úspěch a které nikoli. Přezkum ze strany ÚOHS by ale měl být z logiky zákona bez dalšího dán minimálně v rozsahu toho, co bylo předloženo zadavateli v rámci námitek. Není tedy úkolem navrhovatele, aby sám posuzoval, které z ním předložených důvodů jsou dostatečné pro konstatování porušení zákona zadavatelem. To má pochopitelně posuzovat ÚOHS. Konstatuje-li pak ÚOHS, byť je jenom ve vztahu k části návrhu, že se zadavatel dopustil porušení zákona, má se z logiky věci za to, že návrh navrhovatele je v procesní rovině úspěšný, jelikož navrhovatel identifkoval předmětné porušení povinnosti zadavatele, a už jenom daná skutečnost proto vylučuje, aby kauce neměla být vrácena navrhovateli v plném výši.
Autor je s ohledem na výše uvedenou argumentaci přesvědčen, že případy, kdy ÚOHS svým rozhodnutím podaný návrh jedním výrokem částečně zamítne (neboť nezjistil důvody pro uložení nápravného opatření) a dalším výrokem části návrhu fakticky vyhoví pro identifikované porušení zákona na straně zadavatele, mají za následek nutnost aplikace ustanovení § 225 odst. 6 ZZVZ, a tedy složená kauce by v těchto případech měla být v plném rozsahu vrácena navrhovateli. Autor je přesvědčen, že opačný závěr by odporoval logice zákona a účelu a smyslu institutu kauce.
Zdroj: epravo Magazine 4/2017