+420 222 517 466

Jak se bránit v případě, kdy soudy poslední instance nerespektují právo EU?

Jak se bránit v případě, kdy soudy poslední instance nerespektují právo EU?

Tuto otázku by šlo postavit i tak, zda se vůbec dá nějak právně bránit v případě, že účastník v řízení argumentuje výkladem unijního práva přijatým Soudním dvorem EU dopadajícím na předmět sporu, avšak nejvyšší soudy, včetně pak samotného Ústavního soudu, tento výklad bez náležitého odůvodnění nevezmou v úvahu a ve svém důsledku rozhodnou v rozporu s právem EU.

Je nepochybné, že takové jednání, resp. opomenutí soudů, je v příkrém rozporu s elementárními závazky, které Česká republika převzala v souvislosti se svým vstupem do EU spočívajícími v dodržování jejího práva. Zejména pak soud poslední instance, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, má v případě pochybností o výkladu unijního práva podle článku 267 Smlouvy o fungování EU (dále jako „SFEU“) povinnost obrátit se na Soudní dvůr EU (dále jako „SDEU“) se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

Pokud tak daný soud neučiní a rozhodne v rozporu s právem EU, resp. nerespektuje aplikovatelnou judikaturu SDEU a účastníkovi řízení v důsledku takového jednání vznikne škoda, má účastník řízení dle judikatury SDEU právo na její náhradu, přičemž tento jeho nárok plyne přímo z práva EU.

Daná problematika náhrada škody na státu v případě nedodržování práva EU vnitrostátními soudy nicméně není jednotně na úrovni EU právně upravena. Platí tedy zásada procesní autonomie členských států a nárok bude nutné uplatnit dle vnitrostátních aplikovatelných předpisů. V ČR je takovým předpisem zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tady však narážíme na zásadní problém. Aktuální znění daného zákona totiž k uplatnění nároku na náhradu škody na státu v případě nezákonného rozhodnutí soudu vyžaduje předchozí zrušení daného rozhodnutí z důvodu tvrzené nezákonnosti. Co když je ale tímto rozhodnutím z důvodu jeho rozporu s právem EU právě rozhodnutí jednoho z nejvyšších soudů, případně Ústavního soudu? Dané soudy již nemají na našem území žádnou další nadřízenou autoritu, která by byla oprávněna jejich rozhodnutí zrušit.

Pokud pak dotčené rozhodnutí nebylo zrušeno pro svoji nezákonnost, český soud rozhodující podle zákona č. 82/1998 Sb. nemůže o náhradě škody rozhodnout. Tato konstrukce má své opodstatnění, neboť zřejmě není na místě, aby soudy nižších instancí příslušné k rozhodování o daných nárocích posuzovaly pravomocná rozhodnutí nejvyšších soudů, včetně soudu ústavního. Tato absurdita již byla v souvislosti s uplatňováním náhrady škody vzniklé v důsledku porušení práva EU nejvyššími soudy členských států před SDEU namítána, a to zejména s ohledem na zachování zásady právní jistoty, požadavku res iudicata, zásady nezávislosti a autority soudů, jakož i z důvodu neexistence soudu příslušného k rozhodování sporů týkajících se odpovědnosti státu za škodu způsobenou takovými rozhodnutími. SDEU nicméně všechny dané námitky odmítl, když konkrétně ve věci Köbler dovodil, že z důvodů spojených s nezbytností zajistit jednotlivcům ochranu práv, která jim přiznávají pravidla EU, musí být zásada odpovědnosti státu, jež je vlastní právnímu řádu EU, použitelná i ve vztahu k rozhodnutím vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky. Členské státy jsou dle SDEU povinny umožnit dotčeným osobám, aby se mohly dovolat této zásady, a poskytnout jim za tím účelem vhodný právní prostředek. Podstatným argumentem SDEU v souvislosti s požadavkem předchozího zrušení nezákonného rozhodnutí dle české právní úpravy nicméně je, že právo na náhradu škody nesmí být ohroženo neexistencí soudu příslušného k přezkumu a eventuálnímu zrušení rozhodnutí nejvyšších soudů vydaných v rozporu s právem EU. Dle SDEU totiž členskému státu přísluší, aby určil soud kompetentní k rozhodování sporů týkajících se tohoto typu náhrady škody. SDEU rovněž potvrdil, že zásada odpovědnosti členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva EU je vlastní celému smluvnímu systému, na kterém je založeno fungování EU , přičemž tato zásada je platná pro jakékoli porušení práva EU členským státem, a to bez ohledu na orgán členského státu, jehož jednáním či opomenutím k porušení došlo.

Existencí samotné podmínky předchozího zrušení rozhodnutí ve vnitrostátní právní úpravě se pak SDEU zabýval v nedávném rozhodnutí ve věci Ferreira . V daném případě se na SDEU obrátil portugalský obecný soud rozhodující o náhradě škody. Z aplikovatelné portugalské právní úpravy totiž vyplývalo, že jakákoli žaloba na odpovědnost státu za porušení práva EU je nepřípustná, nebylo-li zrušeno rozhodnutí, kterým byla způsobena újma. SDEU v dané souvislosti vyslovil, že takové pravidlo může nadměrně ztížit získání náhrady újmy způsobené dotčeným porušením unijního práva. SDEU podmínku předchozího zrušení rozhodnutí soudu poslední instance dokonce označil za závažnou překážku, která brání účinnému uplatňování unijního práva, zejména pak takové základní zásady jako je zásada odpovědnosti státu za porušení unijního práva, existenci které nelze ve vnitrostátní právní úpravě odůvodnit ani takovými elementárními principy jako jsou překážka věci rozsouzené nebo zásada právní jistoty. SDEU tedy v daném rozhodnutí výslovně potvrdil, že unijní právo, a to zejména zásady vyslovené SDEU v oblasti odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takovému znění vnitrostátních právních předpisů, které vyžaduje předchozí zrušení rozhodnutí, jež způsobilo újmu a které vydal tento soud, a to i přesto, že je takovéto zrušení v případě soudu poslední instance prakticky vyloučeno.

Z výše uvedeného se tak podává, že česká právní úprava vymáhání nároků na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. obsahující stejný požadavek předchozího zrušení nezákonného rozhodnutí jako výše zmíněná portugalská úprava, je ve vztahu k rozhodnutím soudů poslední instance porušujícím unijní právo v rozporu s uvedenými závěry SDEU. Tato úprava totiž brání efektivnímu uplatňování práv poškozených na náhradu škody v případech porušování práva EU ze strany státu a jeho soudních orgánů, která jim SDEU dlouhodobě přiznává. V dané souvislosti rovněž česká právní doktrína dovodila, že podmínky předvídané zákonem č. 82/1998 Sb. by s ohledem na danou judikaturu SDEU měly ustoupit podmínkám vlastním právu EU.

Je tedy na zákonodárcích, aby příslušnou úpravu přizpůsobili unijnímu právu. SDEU naznačuje řešení spočívající v určení autority, která by byla kompetentní k přezkumu souladu rozhodnutí nejvyšších soudů s právem EU. Do té doby by však příslušný obecný soud co do požadavku na předchozí zrušení takového rozhodnutí neměl zákon č. 89/1998 Sb. aplikovat a o žalobě na náhradu škody vůči státu způsobené rozhodnutím soudů poslední instance vydaným v rozporu s právem EU rozhodnout. Obecný soud by tak měl učinit i v případě, že rozhodnutí daných soudů nebylo zrušeno, neboť zde jednoduše není žádný další orgán, který by byl kompetentní tak učinit. Uvedené řešení spočívající v přezkumu rozhodnutí nejvyšších soudů, včetně soudu ústavního, obecným soudem, jistě není ideální. Obecný soud by pak v případě přetrvávajících pochybností týkajících se výkladu práva EU samozřejmě mohl položit SDEU předběžnou otázku. Daná věc se však skrz mechanizmus řádných a mimořádných opravných prostředků může opětovně dostat před soud poslední instance, který dotčené rozhodnutí v rozporu s právem EU vydal. Je otázkou, jak pak daný soud rozhodne. Jak již bylo zmíněno výše, soud, jehož rozhodnutí již není možné napadnout opravným prostředkem, má v případě přetrvávajících pochybností o výkladu práva EU nebo judikatury SDEU povinnost předložit SDEU žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Nerespektování dané povinnosti bylo českým Ústavním soudem shledáno jako porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na zákonného soudce . Co když ale uvedenou povinnost nesplní samotný Ústavní soud?

V případě přetrvávající neochoty českých soudů poslední instance rozhodovat v souladu s právem EU, resp. příslušnou judikaturou SDEU, tak účastníkovi řízení zřejmě nezbývá, než se obrátit na Komisi EU se stížností na porušování práva EU ze strany členského státu. Komise pak může věc předložit SDEU podle článku 258 SFEU. SDEU může následně členskému státu nařídit přijetí příslušných nápravných opatření, případně uložit zaplacení finanční sankce v případě jejich nesplnění. Komise EU již takto učinila například ve věci, kdy Itálie ponechala v platnosti právní úpravu, která byla vykládána a aplikována italskými soudy (včetně těch nejvyšších) v rozporu s právem EU. Komise však na druhé straně rovněž respektuje nezávislost vnitrostátních soudů a skutečnost, že tyto soudy nejsou SDEU podřízeny, ale mají s ním kooperovat. I s ohledem na zmiňovaný případ ve věci Komise v. Itálie lze ovšem předpokládat, že kdyby nešlo o jedno izolované rozhodnutí, ale o ustálenou judikaturu vnitrostátních nejvyšších soudů nerespektujících právo EU včetně judikatury SDEU, Komise by pravděpodobně zasáhla.

Z uvedeného je zřejmé, že v načrtnutém scénáři, kdy soud poslední instance vydá rozhodnutí v rozporu s právem EU a rozhodovací praxí SDEU, bude možnost přezkumu a efektivní nápravy důsledků vydání daného rozhodnutí značně omezená. Tuto možnost SDEU přiznává účastníkům řízení v případě, že jim daným rozhodnutím byla způsobená škoda. Možnost vymožení její náhrady v českém právním prostředí nicméně s ohledem na současné znění zákona č. 82/1998 Sb. existuje stále spíše jenom teoreticky, a to s ohledem na požadavek daného zákona spočívající v předchozím zrušení nezákonného rozhodnutí. I když tento požadavek SDEU označil ve své recentní judikatuře za neslučitelný se zásadami již dříve vyjádřenými v jeho rozhodovací praxi, která konstantně zdůrazňuje ochranu práv a možnost efektivního vymožení náhrady škody na státu v případě porušení práva EU, zůstává otázkou, jak a kdy se k této skutečnosti postaví český zákonodárce a zejména pak české soudy. V případě pokračujícího rozhodování nejvyšších českých soudů v rozporu s právem EU a aplikovatelnou judikaturou SDEU pak účastníkovi řízení zbývá možnost obrátit se se stížností na Komisi EU. Kdy a jestli vůbec se účastníkovi řízení v daném případě nakonec dostane efektivní ochrany jeho práv tolik vyzdvihovaných v dané oblasti judikaturou SDEU zůstává ovšem nejisté.

Zdroj: Magazín EPRAVO Digital

Tým Advokátní kanceláře Vych & Partners, s.r.o.

Další články
Dočetli jste až sem?

Přihlašte se k odběru novinek

Uveďte zde svůj e-mail, ať Vám neuteče žádná aktualita z naší kanceláře.

Děkujeme za návštěvu našich stránek.

Pokud nechcete přijít o žádné dění v naší kanceláři, dovolujeme si Vám nabídnout přihlášení k odběru aktualit. Stačí vyplnit Váš e-mail.

Advokátní kancelář Vych a partners