Pravděpodobně většina veřejnosti zaregistrovala, že s účinností od 30. 1. 2021 došlo k dalšímu zpřísnění podmínek ubytování v ubytovacích zařízeních, a to na základě usnesení vlády č. 31/2021 Sb. o přijetí krizového opatření (dále „usnesení“).

Dané usnesení zakazuje poskytování ubytovacích služeb s následujícími výjimkami:

1. Ubytování osob, pro které je ubytování nezbytné k výkonu zaměstnání, povolání, podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti.
2. Osobám, kterým byla nařízena pracovní povinnost podle krizového zákona.
3. Cizincům, jestliže nemají jiné bydliště na území České republiky a kteří mají oprávnění ke vstupu a pobytu na území České republiky.
4. Osobám, kterým byla nařízena izolace nebo karanténa.
5. Osobám za účelem dokončení ubytování zahájeného před účinností tohoto usnesení vlády, jestliže nemají jiné bydliště na území České republiky.

Největší pozornost (i s ohledem na výskyt v praxi) si jistě zasluhuje výjimka pod bodem 1), a to ubytování osob za účelem výkonu povolání, podnikatelské nebo jiné obdobné činností. Předchozí vládní opatření obsahovalo stejnou výjimku ze zákazu, kdy ubytování bylo možné pouze za účelem „pracovních cest“, avšak neobsahovalo způsob prokázání tohoto účelu. V praxi tak stačilo např. předložení čestného prohlášení ubytovaného, což však vyústilo v reálné ubytovávání nejen „pracovníků“, ale celých jejich rodin, a to za rekreačními účely. S ohledem na masivní obcházení daného opatření tak je současně platná výjimka výrazně přísnější. Nově musí být „pracovní účel“ ubytování prokázán každou osobou, které je ubytování umožněno, a to před zahájením ubytování písemným potvrzením zaměstnavatele nebo objednavatele, přičemž provozovatel ubytování je povinen vyžadovat toto potvrzení a uchovávat jej po celou dobu pobytu ubytované osoby.

Jak je tedy vidět, vláda se dalším zpřísňováním snaží zamezit nerespektování svých opatření, praxe však ukáže, jestli i komentované zpřísnění podmínek krátkodobých ubytování bude s to výrazně zmírnit aktuální nadměrné tuzemské dovolenkování v době pandemie.

V této souvislosti je nutné upozornit, že pokud dojde k porušení daného krizového opatření, tak postiženi sankcí mohou být jak provozovatel ubytování, tak i ubytovaný.

Pro úplnost je vhodné zmínit, že i když „ubytovací služby“ nejsou zmiňovaným usnesením definovány, tak vzhledem ke smyslu a účelu opatření, kterým je zamezení dalšího šíření viru COVID 19, se dané opatření zřejmě nebude vztahovat na dlouhodobé pronájmy ubytování, kdy mají osoby např. pronajaty apartmán nebo rekreační chatu na celou sezonu a po tuto dobu se v daném ubytování vyskytují pouze oni. Na místě je analogie se situací, kdy pobyt ve vlastním (např. rekreačním) ubytování i mimo své obvyklé bydliště není současnými opatřeními zakázán. Nicméně je třeba upozornit na to, že vzhledem k nedostatku definice „ubytovacích služeb“ pro účely tohoto usnesení může příslušný kontrolní orgán zaujmout zcela opačný výklad opřený o fakt, že občanský zákoník definuje ubytování ve smyslu § 2326 jako přechodný nájem na dočasnou, ve smlouvě o ubytování, sjednanou dobu. Je tedy otázkou, na jak dlouhou dobu by musel být prostor pronajat, aby už nešlo o „ubytovací službu“.