+420 222 517 466

Stručné zamyšlení nad požadavkem písemné akceptace plné moci

Stručné zamyšlení nad požadavkem písemné akceptace plné moci

Ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném rozsahu jako zmocněnec. Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. Smluvní zastoupení tedy vzniká vždy na základě dohody dvou stran – zastoupeného a zastupujícího (zmocnitele a zmocněnce). Plná moc je pak vnějším projevem existence této dohody mezi nimi, který má prokázat, že osoba jednající za jiného, jedná na základě jeho vůle.

V praxi se můžeme setkat s požadavkem státních orgánů, soudů, či jiných subjektů na doložení toho, že udělená plná moc byla zmocněncem skutečně akceptována. To je jistě v pořádku v situaci, kdy plnou moc třetí osobě předkládá zmocnitel a tato třetí osoba tedy neví, zda také zmocněnec s udělením plné moci (tedy s tím, že bude nějakou záležitost vyřizovat za zmocnitele) souhlasí. Problematické či lehce úsměvné situace však může vyvolat požadavek na písemnou formu tohoto přijetí směřovaný ke zmocněnci. Například situace, kdy advokát přijde k soudu s plnou mocí podepsanou (pouze) klientem a je soudem poučen, že předložená plná moc je bez podpisu advokáta akceptujícího plnou moc imperfektní (což k žádosti soudu advokát obratem na místě svým podpisem zhojí), je případem úsměvným. Není totiž příliš pravděpodobné, že by se soudce setkal s případem, kdy mu advokát, který se dostavil na jednání, předkládá plnou moc jemu udělenou s tím, že zmocnění nepřijímá a v řízení zmocnitele zastupovat nebude.

Je otázkou, jestli je požadavek na písemnou akceptaci plné moci oprávněný. V ustanovení § 441 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč.z.),je výslovně uvedeno, že „zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci“. Stejně tak z ustanovení § 28 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), vyplývá pro účely občanského soudního řízení pouze povinnost zmocnitele udělit zástupci procesní písemnou plnou moc, nebo ji udělit ústně do protokolu. Ani z jednoho z těchto předpisů tedy nevyplývá povinnost zmocněnce přijetí plné moci písemně stvrdit.

Mezi právními jednáními – plnou mocí a dohodou o zastoupení (bez ohledu na její skutečný název v konkrétním případě) – je zásadní rozdíl, který spočívá v tom, že plná moc, jako právní jednání jednostranné, představuje pouze doklad existence dohody o zastoupení a je adresována třetím osobám . Požadavek písemného potvrzení o přijetí plné moci při jejím chápání jako specifického jednostranného právního jednání sloužícího zmocněnci k tomu, aby vůči třetím osobám[1] doložil, že je skutečně oprávněn za zmocnitele jednat (tedy že jej zmocnitel skutečně zmocnil), tak není příliš logický. Přesto se k tomuto požadavku přiklonil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2009, vydaném pod sp. zn. I. ÚS 2706/09, kterým odmítl ústavní stížnost z důvodu formálních vad podání – „nebyla předložena plná moc, z níž by bylo patrné, že JUDr. R. A. skutečně právní zastoupení stěžovatele převzal.“[2] Podle Ústavního soudu je třeba udělení plné moci soudu vždy prokázat. „To se může stát mimo jiné i listinou obsahující prohlášení účastníka, jímž pověřuje zmocněnce svým zastupováním v řízení před soudem (viz ust. § 28 odst. 1 o.s.ř.). Písemná plná moc jetak z procesněprávního hlediska osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu. Při posuzování, zda písemná plná moc má potřebné náležitosti, je tak třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazuje nejen vůli účastníka řízení nechat se v řízení zastupovat označeným zástupcem, ale i vůli samotného zástupce tento závazek převzít a za zastupovaného účastníka řízení jednat. Z obsahu písemné plné moci proto musí být rovněž zřejmé, že zmocněný zástupce plnou moc přijal.“[3] Námitka, že udělení plné moci je jednostranný úkon , nebyla Ústavním soudem zohledněna. Rovněž bez povšimnutí zůstal v odůvodnění usnesení názor právního zástupce stěžovatele, že přijetí plné moci vyplývá zcela zřejmě již jen z toho, že zmocněnec za zmocnitele učinil v konkrétním řízení určité úkony (např. samotné podání ústavní stížnosti, v jejímž rámci je plná moc tímto zmocněncem předložena).

Vrátíme-li se na počátek tohoto pojednání, můžeme krom mírně úsměvných situací uvést i ty problematické. Jednou z nich může být např. situace, kdy se zmocněnec dostaví na jednání valné hromady společnosti a předloží plnou moc, ze které obsahově vyplývá právo zmocněnce účastnit se za zmocnitele této konkrétní valné hromady a vykonávat na ní práva společníka či akcionáře. Vzhledem k tomu, že stanovy či společenská smlouva společnosti stanoví v konkrétním případě podmínku úředního ověření podpisu na plné moci, nemusí doplnění akceptačního podpisu zmocněnce osobám kontrolujícím účast na valné hromadě stačit. Zmocněnci tak může být oznámeno, že mu nebude povoleno se valné hromady účastnit, neboť na plné moci není jeho ověřený podpis prokazující přijetí plné moci. Není-li zároveň na valné hromadě přítomna osoba oprávněná podpis takovému zástupci ověřit, komplikace je na světě.

Problémem, zda je nutné písemné přijetí plné moci, se zabývali JUDr. Martin Nedelka, Ph.D. a Mgr. Pavel Říha v roce 2005, tedy ještě před vydáním citovaného usnesení Ústavního soudu. Je zřejmé, že jde o problém, který se v praxi vyskytoval a i nadále vyskytuje. Uvádějí následující: „Plná moc k zastupování v občanském soudním řízení je tedy jednostranným právním úkonem zmocnitele. Není zároveň právním úkonem zmocněnce. … Není proto zřejmé a racionálně opodstatněné, proč soudní praxe vyžaduje, aby plná moc pro zastupování v občanském soudním řízení byla doprovázena zvláštním projevem zmocněnce o přijetí plné moci. Z jednoznačně jednostranného právního úkonu se tak v praxi vytváří kvaziúkon dvoustranný.“[4] Dále se autoři článku zmiňují o výkladu k ustanovení § 28 o.s.ř. v komentáři k občanskému soudnímu řádu z roku 2003[5], který konstatuje, že z listiny musí být rovněž zřejmé, že zmocněnec plnou moc přijal, ale tento názor dále více nerozvádí. V komentáři k témuž ustanovení od stejných autorů z roku 2009 už můžeme najít další úvahu: „v případě že je možné bez pochybností takové oprávnění (zástupce jednat za účastníka) dovodit z obsahu písemné elektronické plné moci nebo ústního prohlášení účastníka, popřípadě z okolností, za kterých byla plná moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné vady v obsahu plné moci nebo ústního prohlášení účastníka o udělení plné moci za řízení význam.“[6] Autoři se tedy přiklonili k názoru, že pokud je z okolností jasné, že zmocněnec plnou moc přijal, není nutné předkládat výslovné přijetí plné moci. Ve stejném duchu uvádí i další komentář:„Z plné moci nemusí vyplývat požadavek na její přijetí. To, že zmocněnec hodlá jednat podle plné moci, vyplývá z jeho úkonů v řízení, především z toho, že takovou plnou moc sám v řízení soudu předkládá, aby před ním prokázal své zástupčí oprávnění“ [7]

Usnesení Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 2706/09 nebylo odbornou veřejností zcela přijato a i přes jeho jasný význam je v právní praxi prosazován spíše opačný názor, že plná moc jako doklad existence dohody o zastoupení a zároveň (jen) jednostranné právní jednání nevyžaduje pro svou úplnost písemné přijetí zmocněncem. Jak je však patrné při některých soudních jednáních, event. na valných hromadách, nemůže se zmocněnec spolehnout s klidným srdcem na to, že ten, komu bude plnou mocí dokládat své oprávnění jednat, sdílí tento rozšířený náhled na věc, či že jej na jeho základě přesvědčí.

Zdroj: EPRAVO digital květen 2016

Tým Advokátní kanceláře Vych & Partners, s.r.o.


[1] Obdobně uvádí např. Bílková a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck, Praha 2014, s. 1666
[2] Přestože ani v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, požadavek písemné akceptace plné moci pro zastoupení před Ústavním soudem není zakotven.
[3] Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2706/09. Beck-online [online] Nakladatelství C. H. Beck, © 2016 [cit. 21. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqhfpxm6lcmvzf65ltl4ztanjy&groupIndex=0&rowIndex=0
[4] Nedelka, M., Říha, P., Prohlášení zmocněnce o přijetí plné moci – její povinná náležitost? Právní rozhledy. 2005, č. 4/2005, s. 139
[5] zmiňovaný komentář je od autorů Bureš, J., Drápal, L. a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha. C. H. Beck. 2003
[6] Bureš, J., Drápal, L. a kol., Občanský soudní řád I. Komentář. § 1-200za. 1. vydání. Nakladatelství C. H. Beck. Praha 2009. s. 175
[7] Bílý. M. a kol., Občanský soudní řád. 1. vydání. Nakladatelství C. H. Beck. Praha 2013. s. 109

Další články
Dočetli jste až sem?

Přihlašte se k odběru novinek

Uveďte zde svůj e-mail, ať Vám neuteče žádná aktualita z naší kanceláře.

Děkujeme za návštěvu našich stránek.

Pokud nechcete přijít o žádné dění v naší kanceláři, dovolujeme si Vám nabídnout přihlášení k odběru aktualit. Stačí vyplnit Váš e-mail.

Advokátní kancelář Vych a partners