V minulém dílu našeho seriálu jsme si představili standardní scénáře (STS) a předdefinované posouzení rizik (PDRA), které mohou provozovatelům usnadnit získání oprávnění pro provoz ve specifické kategorii. Ne všechny plánované operace však splňují podmínky těchto zjednodušených postupů. V takovém případě přichází na řadu metodika SORA (Specific Operations Risk Assessment).

Co je SORA?

SORA je metodika pro individuální posouzení rizik zamýšleného provozu bezpilotních systémů ve specifické kategorii. Jejím cílem je prokázat, že plánovaná operace může být provedena bezpečně a že provozovatel přijal odpovídající opatření ke snížení identifikovaných rizik.

Na rozdíl od standardních scénářů nebo PDRA se zde každý provoz posuzuje individuálně podle jeho konkrétních parametrů. SORA se proto využívá zejména u složitějších nebo nestandardních operací, které nelze podřadit pod některý z předem stanovených scénářů.

Jak probíhá?

Metodika nejprve odpovídá na otázku „Jak riziková je plánovaná operace?“ a teprve následně „Jak prokážu, že jsem tato rizika dostatečně ošetřil?“

Proces SORA probíhá v deseti krocích, které jsou rozděleny do 2 fází:

Fáze 1 – Stanovení bezpečnostních požadavků (kroky 1-9)

1. Popis operací — Detailed Operational Information (DOI). Provozovatel detailně popíše záměr: kde bude létat, v jaké výšce, nad jakým terénem a nad jakou hustotou osídlení, zda v přímé viditelnosti (VLOS) nebo mimo ni (BVLOS), včetně implementace zmírňujících prvků (mitigací). Nově má jednotnou strukturu a přesně stanoví, jaké informace musí provozovatel předložit.
2. Stanovení intrinsic Ground Risk Class (iGRC). Jedná se o určení počáteční úrovně rizika pro osoby a majetek na zemi podle charakteristik bezpilotního systému, hustoty obyvatelstva a plánovaného provozu.
3. Hodnocení pozemního rizika — GRC (Ground Risk Class) – nepovinné. Tento ukazatel odráží riziko pro osoby, majetek a kritickou infrastrukturu na zemi v případě pádu dronu. Klíčovými faktory pro určení hodnoty GRC jsou hmotnost a rychlost dronu, hustota zalidnění a použitá zmírňující opatření (např. systém nouzového přistání, padákový systém, geofencing) a jak navržená opatření ke zmírnění rizik ovlivní výslednou úroveň pozemního rizika.
4. Stanovení intrinsic Air Risk Class (iARC). Jde o určení počáteční třídy rizika vůči vzdušnému prostoru a vyhodnocení počátečního rizika střetu s pilotovanými letadly s ohledem na charakter vzdušného prostoru a hustotu letového provozu.
5. Hodnocení vzdušného rizika — residual Air Risk Class (rARC) – nepovinné. Zde se přepočte vzdušné riziko po zohlednění strategických opatření ke snížení rizik, například organizačních nebo provozních omezení.
6. Tactical Mitigation Performance Requirements (TMPR). Zde se posuzují požadavky na taktická opatření, která mají zabránit střetu s jinými účastníky letového provozu během samotného letu, pokud už k setkání s jinými účastníky letového provozu dojde. TMPR má zajistit, aby byl provozovatel schopen včas detekovat jiný provoz v předmětné oblasti, správně vyhodnotit situaci a bezpečně reagovat.
7. Stanovení SAIL. Z kombinace hodnot GRC a rARC vzniká výsledná hodnota SAIL (Specific Assurance and Integrity Level) na stupnici I–VI. Platí obecné pravidlo: čím vyšší SAIL, tím přísnější požadavky na techniku, výcvik či provozní dokumentaci je třeba splnit.
8. Containment. Představuje soubor technických a provozních opatření, jejichž cílem je zajistit, aby dron během letu neopustil schválený provozní prostor, případně aby jeho případné opuštění nepředstavovalo nepřijatelné riziko pro osoby, majetek nebo ostatní účastníky letového provozu.
9. Naplnění cílů provozní bezpečnosti (OSO). Pro každou úroveň SAIL jsou definovány cíle provozní bezpečnosti a požadovaná úroveň intenzity jejich splnění. Požadavky se týkají například technické spolehlivosti dronu, existence systému pro nouzové přistání, schopnosti udržet se ve vymezené oblasti, dostačujícího výcviku pilotů nebo existence provozních postupů pro mimořádné situace.

Pokud v této fázi provozovatel dojde k závěru, že SAIL odpovídá hodnotě SAIL I nebo SAIL II, tedy nízké riziko, nemusí svůj záměr konzultovat s ÚCL a rovnou může přejít k do Fáze 2.

Fáze 2 – Prokázání shody a doložení bezpečnosti (krok 10)

Tato fáze navazuje na výsledek fáze 1 a zahrnuje vypracování Comprehensive Safety Portfolio (CSP) – komplexní bezpečnostní portfolio. Jeho součástí jsou i dokumenty z Fáze 1. Tato dokumentace musí být srozumitelná, ucelená, konzistentní a dobře provázaná. Jakákoli nesrovnalost může vést k prodloužení řízení nebo v krajním případě i k zamítnutí žádosti.

Cílem je, aby provozovatel prokázal, že všechno, co si v předchozích krocích nadefinoval, tak že i plní. K prokázání slouží např. příručky, záznamy o provedeném testování, zkouškách či výcviku.

Smyslem je prokázat, že žadatel vše řádně prověřil, zhodnotil a provedl opatření, která jsou zavedena do reálné praxe a nezůstala pouze „na papíře“ a že dosažená úroveň těchto opatření je přijatelná a riziko plynoucí z provozu je přijatelné.

Co znamená SAIL?

Jedním z hlavních výstupů metodiky SORA je stanovení tzv. Specific Assurance and Integrity Level – SAIL (Specifická úroveň integrity a zabezpečení).

Úroveň SAIL vyjadřuje celkovou míru rizika plánované operace a vzniká na základě posouzení rizik pro osoby na zemi i rizik ve vzdušném prostoru.

Rozlišuje se šest úrovní – SAIL I až SAIL VI:

• SAIL I a II – nízké riziko
• SAIL III a IV – střední riziko
• SAIL V a VI – vysoké riziko

Obecně platí, že čím vyšší úroveň SAIL, tím vyšší požadavky jsou kladeny na provozovatele. Vyšší úrovně mohou znamenat přísnější bezpečnostní opatření, rozsáhlejší provozní dokumentaci, vyšší nároky na technické zabezpečení bezpilotního systému nebo propracovanější systém řízení bezpečnosti.

Stanovená úroveň SAIL současně určuje rozsah bezpečnostních cílů, které musí provozovatel splnit, aby mohl získat provozní oprávnění.

SORA 2.5 – co je nového?

V současné době se v evropské praxi stále více uplatňuje metodika SORA 2.5 (nahradila metodiku SORA 2.0), která představuje modernizovanou verzi původního postupu posuzování rizik.

Nová verze zachovává základní princip individuálního hodnocení provozu, přináší však přehlednější strukturu metodiky, přesnější hodnocení rizik, zejména pro osoby na zemi, a větší harmonizaci postupů mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie.

Novinkou metodiky SORA 2.5 je také využívání tzv. hustotních map obyvatelstva (Population Density Map). Ty umožňují objektivně vyhodnotit riziko pro osoby na zemi na základě statistických údajů o hustotě zalidnění v místě plánovaného provozu. Díky tomu je posouzení rizik přesnější, jednotnější a lépe předvídatelné napříč členskými státy EU.

Současně u některých méně rizikových operací zjednodušuje administrativní požadavky, aniž by byla snížena úroveň bezpečnosti.

Pro profesionální provozovatele tak představuje SORA 2.5 modernější a předvídatelnější rámec pro získání provozního oprávnění.

Závěr

Metodika SORA představuje základní nástroj pro schvalování individuálních provozů ve specifické kategorii. Přestože je její příprava náročnější než využití standardních scénářů nebo PDRA, umožňuje realizovat i složité a technologicky inovativní operace, které by jinak nebylo možné schválit.

Správně zpracované posouzení rizik je základem pro získání provozního oprávnění a současně pomáhá provozovatelům nastavit bezpečný a efektivní systém provozu dronů.

V příštích dílech našeho seriálu se zaměříme na generické oprávnění a Licenci LUC, které mohou profesionálním provozovatelům usnadnit opakované letecké operace.

Potřebujete posoudit, jaký režim se vztahuje na váš plánovaný provoz dronu, nebo připravit podklady pro získání oprávnění? Rádi vám pomůžeme.

JUDr. Ing. Jan Vych, advokát a partner