Když orgány veřejné moci nechtějí žadatelům poskytnout informace, velmi často argumentují bezpečností státu nebo ochranou citlivých dat. Proti takovému odůvodnění se běžný občan v pozici žadatele brání jen stěží. V naší advokátní kanceláři se však s obecnými frázemi nespokojujeme. Podařilo se nám dosáhnout zásadního rozsudku u Nejvyššího správního soudu, který potvrdil, že ani policejní dokumenty nelze utajovat plošně a že soudy nižších instancí nesmí rozhodovat bez důkladné znalosti spisového materiálu.
Právo na informace je základní právo každého jednotlivce získávat informace od orgánů veřejné moci o jejich činnosti. Jeho cílem je zajistit transparentnost veřejné správy, umožnit veřejnou kontrolu výkonu státní moci a posílit odpovědnost veřejných institucí.
Plošné odmítnutí informací pod rouškou bezpečnosti
Celý spor začal žádostí o informace, kterou podal náš klient Letecké službě Policie ČR a Úřadu pro civilní letectví. Žádal o poskytnutí výcvikových manuálů – konkrétně provozní příručky, příručky pro řízení bezpečnosti a příruček pro výcvik.
Reakce dotčených institucí byla odmítavá. Dokumenty označily za bezpečnostní riziko a jejich vydání jako celek zamítly. Klient se proti tomuto postupu bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Ten však argumentaci úřadů bez hlubšího prověřování převzal a žalobu zamítl. S tímto výsledkem jsme se neztotožnili a jménem klienta jsme podali kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Tři systémová selhání, která Nejvyšší správní soud odmítl
Nejvyšší správní soud podrobně přezkoumal námitky naší kanceláře a identifikoval tři zásadní pochybení, kterých se úřady a následně i Městský soud v Praze dopustily. Pro fungování právního státu a transparentnost justice jde o klíčové závěry.
1. Princip oddělitelnosti informací namísto plošného utajení
Úřady odmítly vydat stostránkové manuály s odkazem na to, že obsahují taktické postupy. Nejvyšší správní soud však upozornil, že tyto dokumenty obsahují i velké množství naprosto obecných a banálních informací – například organizační pokyny o žácích, časový rozsah výuky nebo požadavky na vedení běžných záznamů.
Soud tím potvrdil dlouhodobě prosazovaný princip oddělitelnosti: pokud dokument obsahuje citlivé pasáže, má úřad tyto konkrétní části začernit, ale zbytek textu žadateli poskytnout. Plošné odmítnutí celého dokumentu z důvodu, že se v něm nachází několik chráněných informací, je nezákonné a odporuje smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.
2. Zásadní pochybení: Soudy nesmí rozhodovat bez znalosti podkladů
Městský soud v Praze v původním rozsudku potvrdil, že jména policejních instruktorů nelze vydat, protože tito lidé disponují specifickými strategickými znalostmi. V rámci řízení před Nejvyšším správním soudem jsme však odhalili závažnou skutečnost. Městský soud tento závěr učinil, aniž by dotčené dokumenty se jmény instruktorů vůbec viděl – ve správním spisu totiž tato jména vůbec nebyla doložena.
Soud tedy rozhodoval na základě pouhého tvrzení úřadu. Nejvyšší správní soud jasně deklaroval, že justice nesmí správním orgánům bezmezně věřit. Soudce si musí sporné dokumenty vždy vyžádat a fyzicky je zkontrolovat, aby mohl nezávisle posoudit, zda je odepření informací důvodné.
3. Konec nadužívání takzvané skládačkové teorie
Úřady se v průběhu sporu hájily tím, že i když samotná informace není tajná, mohla by se stát nebezpečnou v kombinaci s jinými, již veřejně dostupnými informacemi na internetu.
Nejvyšší správní soud tento argument odmítl jako univerzální zástěrku pro odmítání informací. Pokud chce úřad informaci utajit z tohoto důvodu, musí zcela konkrétně a logicky vysvětlit, s jakými specifickými daty by se informace propojila a jaké přesné bezpečnostní riziko by tím pro stát vzniklo. Pouhá obecná hypotéza nestačí.
Základní právní východisko: Ani u bezpečnostních výjimek neexistuje žádný automatismus. Vždy musí proběhnout individuální test proporcionality, tedy pečlivé vážení práva veřejnosti na informace proti bezpečnostním zájmům státu.
Význam správné formulace žádosti hned na začátku sporu
Tento úspěch u Nejvyššího správního soudu je pro naši kancelář významným profesním úspěchem, avšak samotný rozsudek obsahuje také jedno důležité ponaučení pro žadatele. Ukazuje totiž, jak zásadní vliv má správná právní strategie již v prvním kroku.
Nejvyšší správní soud v rozhodnutí upozornil na to, že klient v původní žádosti – kterou v první fázi sepisoval sám, ještě před převzetím zastoupení naší kanceláří – přesně nespecifikoval, za jakým účelem informace žádá. Kvůli tomu musel soud v testu proporcionality vycházet z předpokladu, že žadatel jedná pouze ve svém soukromém zájmu, což mu při poměřování práv vůči veřejné bezpečnosti v počáteční fázi uškodilo.
Zásadní tedy je už při prvním sepisu žádosti správně naformulovat, jaký konkrétní veřejný zájem jejím podáním sledujete – například kontrolu nakládání s veřejnými prostředky nebo dohled nad kvalifikací personálu. Výrazně to zvýší naše šance na úspěch, pokud se případ dostane až k soudu.
Tento případ je jasným důkazem toho, že s důslednou právní argumentací lze úspěšně čelit i velkým státním institucím a korigovat pochybení soudů nižších instancí.
Pokud sami narážíte na odpor úřadů při žádostech o informace nebo čelíte neodůvodněnému utajování dokumentů, rádi vám poskytneme odbornou právní pomoc. Můžete se na nás obrátit prostřednictvím kontaktního formuláře nebo telefonicky – pomůžeme vám nastavit správnou strategii hned od samého začátku.
