+420 222 517 466

Střídavá péče do každé rodiny?

Střídavá péče do každé rodiny?

střídavá péče

Kritické zhodnocení nálezu Ústavního soudu ve věci střídavé péče sp. zn. I. ÚS 3065/21

Dne 10. 5. 2022 vydal Ústavní soud pod spisovou značkou I. ÚS 3065/21 další nález týkající se střídavé péče, který mnozí z řad odborné veřejnosti považují za přelomový (dále níže v textu bude nález I. ÚS 3065/21 označen pouze jako „Nález“). Na následujících řádcích si rozebereme, co tento Nález přinesl do soudní rodinně-právní praxe a rovněž se podíváme na aspekty střídavé péče z hlediska tolik akcentovaného nejlepšího zájmu dítěte. V nedávné době kolega při odchodu ze soudní síně po vynesení verdiktu o střídavé péči vyslechl z úst soudce: „bohužel jsem pane doktore ve světle posledního nálezu Ústavního soudu neměl jinou možnost“. Je to tedy skutečně tak? V tomto článku se pokusím rozebrat Nález v kontextu jeho skutkového stavu a rovněž kriticky uchopit některé závěry Ústavního soudu i s přihlédnutím k jeho ustálené judikatuře v této oblasti. 

To, že Ústavní soud konstantně judikuje ve prospěch střídavé péče není žádnou novinkou. Ostatně v bodech 19. až 26. citovaného Nálezu Ústavní soud rozebírá právě obecná východiska přístupu Ústavního soudu k problematice rozhodování o střídavé péči, zdůrazňuje závažnost rozhodování soudů v této problematice, a to ze dvou hledisek. Prvním z nich je skutečnost, že rozhodnutí soudů v rodinných věcech „…mají zásadní dopady na osudy dětí a jejich rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život.“ (bod 25. Nálezu). Druhým z důvodů je absence možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu v rodinných věcech, kdy tedy neexistuje náprava případných pochybení odvolacího soudu prostřednictvím mimořádného opravného prostředku.

Nejvyšší soud, který standardně přebírá roli sjednocovatele judikatury ve věcech rodinných, nerozhoduje a jeho úlohu tak částečně přebírá Ústavní soud. Sám JUDr. Tomáš Lichovník, soudce Ústavního soudu a jeden z autorů tohoto Nálezu, který se dne 11. 5. 2022 (tedy den po vydání Nálezu) účastnil jako jeden z přednášejících konference „Rodina v právu a bezpráví – výživné“ prohlásil (26. minuta záznamu a dále), že na pozadí odůvodnění Nálezu stála právě i potřeba deklarovat obecné postuláty pro rozhodování obecných soudů o střídavé péči. JUDr. Lichovník na zmíněné konferenci zároveň předestřel, že ačkoliv si je vědom, že tento Nález bude prezentován zastánci střídavé péče, apeloval, aby (odborná) veřejnost věnovala pozornost celému znění Nálezu a všem jeho právním větám. Střídavá péče má své přednosti, je to spravedlivější uspořádání pro oba rodiče, ale neznamená to, že by soudy nemohly rozhodovat jiným způsobem.

V neposlední řadě nelze přehlédnout, že judikatura Ústavního soudu je výsledkem snahy o změnu stereotypního přístupu soudů ke svěřování do péče převážně matkám, tudíž se jedná o určitý afirmativní trend, jehož cílem je zabránit diskriminaci otců, ke které nesporně v předchozím období hojně docházelo (viz bod 23. Nálezu). 

Co tedy Nález skutečně říká ohledně střídavé péče?

Nejprve je třeba říci, že dle vyjádření JUDr. Lichovníka byl tento Nález reakcí na velmi nekvalitní práci jak obecného, tak odvolacího soudu, tudíž velká část Nálezu se soustředila obecně na akcentaci zásad spravedlivého procesu, zejména důsledné provedení a hodnocení důkazů. Jedním příkladem za všechny je odůvodnění rozsudku postavené na vyšetřeních dvou psychologů, přičemž ze spisu vyplynulo, že s nezletilým údajně nehovořil ani jeden z nich. Ústavní soud se tedy v tomto konkrétním Nálezu kromě důrazného apelu na zachování všech zásad spravedlivého procesu snaží stanovit taková metodologická východiska, která by mohla přispět k vetší soudržnosti judikatury ohledně střídavé péče.

Z § 907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „Občanský zákoník“) vyplývá, že „Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.“ Ústavní soud vedle znění zákona, znění mezinárodních smluv a v návaznosti na svou předchozí judikaturu vymezuje základní kritéria, která by měly vzít soudy při svěřování nezletilého do péče do úvahy následovně:

  1. existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče,
  2. míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby,
  3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby,
  4. přání dítěte.

Dále nicméně ÚS zdůrazňuje, že soudy jsou povinny zohlednit další relevantní skutečnosti, které odrážejí specifické okolnosti každého případu. Jako příklad takového kritéria Ústavní soud uvádí otázku vzájemné komunikace. Výčet těchto kritérií ale rozhodně není taxativní, pro zjednodušení se ale budeme dále věnovat pouze kritériím, se kterými se ÚS vypořádal v tomto Nálezu. V tomto konkrétním případě nalézací soudy zamítly návrh na přiznání střídavé péče otci s odvoláním na následující kritéria:

  1. nízký věk dítěte,
  2. vysoké pracovní vytížení otce,
  3. špatná komunikace rodičů,
  4. špatná adaptace nezletilého na změny,
  5. malý respekt otce k rodičovské roli matky,
  6. odmítavý postoj psychologů,
  7. náročnost střídavé péče a
  8. nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky.

Tato kritéria, která jsou často stereotypně přijímána bez bližšího posouzení jako překážky střídavé péče, tedy Ústavní soud rozebral, přičemž ani u jednoho z nich nedeklaroval jeho jednoznačnou nepřekročitelnost. Nicméně musí být podrobně zkoumána vždy v kontextu konkrétního případu a není vyloučeno, že v konstelačně jinak nastaveném případě mohou hrát klíčovou roli právě proti rozhodnutí o střídavé péči.

Nízký věk dítěte

V tomto konkrétním případě se jednalo o nezletilého, kterému byly v době rozhodnutí prvostupňového soudu přes 4 roky, což okresní soud posoudil jako útlý věk. ÚS v Nálezu zopakoval již dříve Ústavním soudem judikovaný závěr, že střídavou péči nelze bez dalšího odmítnout jen s odkazem na útlý věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení (viz bod 14 usnesení ÚS ze dne 4. 4. 2019 sp.zn. II. ÚS 3735/18). ÚS nicméně jednoznačně nedefinuje žádnou konkrétní věkovou hranici, od kdy lze praktikovat střídavou péči. Jako příklad uvádí tříleté děti, kde lze s vhodně upravenými intervaly střídání přistoupit (za splnění dalších okolností) ke střídavé péči. Pokud je kritérium nízkého věku aplikováno jako překážka střídavé péče, mělo by být řádně odůvodněno, z jakého důvodu nelze střídavou péči přiznat (např. nízká rozumová a volní vyspělost).

Tento přístup Ústavního soudu lze na jednu stranu vyhodnotit jako pozitivní, na druhé straně je třeba varovat před zjednodušujícím přístupem, kdy by se jako jediná překážka střídavé péče zohledňovalo kojení dítěte. Zejména u mladších dětí (kojeneckého a batolecího věku) je dle odborníků klíčové navázání bazální vztahové vazby k hlavnímu pečujícímu rodiči. Dítě velmi útlého věku ještě nemá dostatečně vyvinutý pojem o časových úsecích a nechápe dočasnost odloučení od primární pečující osoby. Pokud by bylo nuceno střídat dvě výchovná prostředí, může to mít dopad do sféry jeho emoční stability, neboť by tím bylo nuceno opakovaně traumaticky prožívat ztrátu k primárnímu pečovateli.

Mám za to, že by určení bezpečné věkové hranice vhodné pro střídavou péči mělo být dáno spíše odborníky než soudci. Je sice žádoucí, aby se soudci prvostupňových soudů při svém rozhodování podrobně zabývali otázkou rozumově volní vyspělosti dítěte, nicméně s ohledem na odbornou složitost a zároveň enormní citlivost takového posouzení se domnívám, že by bylo pro děti nižší věkové kategorie (např. do 3 let) vhodné stanovit obligatorní psychologický posudek na vhodnost střídavé péče v daném případě. Jakýkoliv Nález Ústavního soudu v této oblasti bude podléhat zjednodušením a tuto skutečnost by měl Ústavní soud při svém rozhodování předvídat. Zde tedy více než v jakémkoliv dalším bodě tohoto Nálezu je nutno varovat před heslovitým výkladem Nálezu, ke kterému právní a soudní praxe svádí. Mám za to, že by bylo na místě, aby ze strany Ústavního soudu jednoznačně zaznělo, že ve skutečně útlém věku není přiznání rovnoměrné střídavé péče vhodné a aby případně pro praxi (anebo zákonodárce) doporučil stanovit určitou věkovou hranici, pod kterou lze přiznat střídavou péči pouze s kladným psychologickým posudkem nezletilého, popř. jeho rodičů ze strany znalce.

Špatná adaptace nezletilého na změny

V tomto bodě Nálezu se ÚS zabýval stabilitou výchovného prostředí. Zde bylo ze strany nalézacích soudů vyhodnoceno, že nezletilý je citlivé povahy a špatně se adaptuje na nové prostředí a na změny. Ústavní soud dochází k závěru, že stabilita výchovného prostředí je sice důležitým faktorem, ale sama o sobě nemůže být argumentem pro vyloučení střídavé péče, protože v opačném případě by se fakticky konzervoval status quo a v důsledku jeho prodloužení by následně ke změně nemohlo dojít nikdy. Tento argument Ústavního soudu je nesporně validní. Jsem však toho názoru, že pokud ke změně modelu péče dochází zároveň s jinými životními milníky (nástup do mateřské škody, nástup k povinné školní docházce atd.), může být paralelní působení několika přelomových vlivů skutečně pro dítě zátěžové. V daném případě se jednalo o stav, kdy nezletilý nastupoval do mateřské školy a hůře se tam adaptoval. Ačkoliv v tomto konkrétním případě dle názoru ÚS nalézací soudy dospěly k závěru v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, domnívám se, že by soud obecně měl přihlížet k působení dalších životních událostí v životě nezletilého a neposuzovat změnu modelu péče izolovaně. V odůvodněných případech by pak mohly přistoupit k odkladu změny výchovného schématu o pár měsíců poté, co proběhne stabilizace na jiné životní změny, případně přiznat po přechodnou dobu určitý náběhový adaptační režim.

Nedostatečná komunikace rodičů   

V tomto skutkovém případě rovněž Ústavní soud hodnotil nekvalitní práci nalézacích soudů, kdy výsledek posouzení situace obsažený v prvostupňovém rozsudku byl dle názoru Ústavního soudu extrémně nesouladný se skutečnostmi zjištěnými v řízení. V tomto případě nalézací soudy vyhodnotily špatnou komunikaci rodičů jako hlavní překážku střídavé péče. Ústavní soud v návaznosti na argumentaci nalézacích soudů tuto kategorii analyzoval ze dvou hledisek. Prvním z nich je kvalita vzájemné komunikace z pohledu její dostatečnosti informovat se a domlouvat o skutečnostech souvisejících s péčí o nezletilého. Druhé hledisko hodnotí vzájemný respekt rodičů k sobě navzájem a míru ochoty uznat rodičovskou způsobilost druhého z rodičů. Ústavní soud dochází k logickému závěru, že horší úroveň komunikace mezi rodiči, kterým se rozpadl vztah, je do jisté míry zákonitá, tudíž nelze střídavou péči bez dalšího zamítnout s odvoláním na konfliktní komunikaci. Obecné soudy se mají primárně snažit posoudit důvody této špatné komunikace a případně se zasadit o její nápravu (nařízením mediace atd.). Pokud však soud přes veškerou snahu dojde k závěru, že komunikace mezi rodiči je výrazně nefunkční, měl by posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný a při rozhodování o péči tuto skutečnost rovněž zohlednit (viz nález ÚS sp. zn. I. ÚS 1554/14, body 31-32). Nikoliv jako trest, ale jako jeden z parametrů vhodnějších osobnostních předpokladů pro výchovné působení na dítě. 

Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že volba modelu péče neznamená, že by byl nerezidentní rodič v případě výlučné péče vyloučen z důležitých rozhodnutí týkajících se dítěte (viz § 877 Občanského zákoníku). Rodičovská odpovědnost se uplatní ve vztahu k nezletilému vždy (pokud jí konkrétní rodič není ze závažných důvodů zbaven), tudíž funkční komunikace a shody rodičů je třeba i při použití modelu výlučné péče. Na konci bodu 39 však Ústavní soud dospívá k následujícímu závěru: „Rovněž argument ohledně vzájemného hrazení potřeb dítěte neobstojí – nikde není určeno, že rodiče musí u střídavé péče nějaké náklady sdílet. Naopak je její logika taková, že při obvyklé rovnocennosti styku by děti měly mít věci běžné potřeby (nikoliv vyloženě osobní) k dispozici u každého z rodičůKrátce shrnuto, obecně není u vyžadovaného obsahu a kvality komunikace rodičů mezi modely výlučné a střídavé péče velký teoretický ani praktický rozdíl. S tímto tvrzením si dovolím polemizovat, a to v obou zmíněných bodech.

Konstatování ÚS, že žádné společné náklady rodičům v režimu střídavé péče nevznikají, je odtržené od praxe. Škála těchto nákladů je rozmanitá a odvíjí se od věkové kategorie, ve které se dítě nachází, a jeho specifických potřeb, ale typicky půjde o školné, školkovné, poplatky za družinu, stravné ve školním či předškolním zařízení, školka či škola v přírodě, sportovní a zdravotní pomůcky, náklady na zdravotní péči, kroužky atd. V praxi střídavé péče je to zpravidla tak, že jeden z rodičů tyto náklady hradí a druhý rodič mu na ně přispívá polovinou částky mimo režim vzájemně určovaného výživného, které tak jde pouze na vrub dorovnání životní úrovně v režimu základního „stravného“. Je tedy nutno říci, že u střídavé péče je naopak sféra sdílených nákladů oproti výlučné péči mnohem rozsáhlejší a přináší tudíž kromě jiného i požadavky na vyšší standard domlouvání se, což dopadá rovněž do sféry „dobré komunikace“ rodičů (viz níže). Konstatování soudu o absenci sdílených nákladů může být také problematické pro rodiče, kteří tyto náklady platí „ze svého“ a druhý rodič takové náklady nad rámec vzájemného výživného odmítá kompenzovat. Rovněž by bylo vhodné pro tyto případy upravit povinnost k úhradě poloviny sdílených nákladů ve výroku rozhodnutí soudu, a to vedle povinnosti hradit vzájemné výživné, případně zachovat režim standardního výživného pro jednoho z rodičů, který se zároveň ustanoví plátcem těchto nákladů. 

K druhému bodu závěru Ústavního soudu, tedy, že u požadavku na úroveň komunikace u výlučné a střídavé péče není teoreticky ani prakticky velký rozdíl, je třeba se rovněž postavit kriticky. Ačkoliv je zcela jistě žádoucí, aby rodiče byli ve vzájemné shodě a dokázali spolu kontinuálně komunikovat, domnívám se, že u klasické střídavé péče je tento požadavek několikanásobně zesílen. Obzvláště u mladších dětí, které samy nedokáží zajistit či alespoň komunikovat režim vlastní péče, je třeba, aby se rodiče dokázali shodnout na jednotném denním či stravovacím harmonogramu dítěte.

U dětí ve střídavé péči se často setkáváme s jejich přetěžováním, plynoucím právě z nedostatečné nebo nefunkční komunikace rodičů. Každý z rodičů se snaží zaplnit dítěti program smysluplnou aktivitou, avšak dítě má pak často deficit prostého domácího odpočinku. Rodiče tedy musí být schopni obzvláště v režimu střídavé péče nalézt konsenzuální přístup k základním výchovným postupům a ve vzájemné shodě dítěti dávkovat přiměřeně zátěž i odpočinek. Stejně tak by neměli přebíjet čas u druhého rodiče nadměrnou aktivitou. V období povinné školní docházky je pak třeba se vzájemně informovat o školních povinnostech a průběžně dohlížet na jejich plnění. Nezřídka se v praxi setkáváme s tím, kdy jeden z rodičů v rámci svého úseku na plnění školních povinností rezignuje a druhý z rodičů pak ve svém čase pouze „hasí“ resty dítěte z období, kdy bylo dítě u prvého rodiče. Jsem tedy toho názoru, že relativizování kritéria „dobré komunikace“ mezi rodiči by mělo mít určité meze. Komunikace rodičů, kteří mají děti ve střídavé péči, by měla být přinejmenším funkční, a to v tom smyslu, aby byla zajištěna kontinuální péče o dítě, například i tím, že si rodiče budou alespoň v hrubých obrysech vzájemně sdělovat program dítěte, ať už uplynulý či plánovaný, tak aby se mohli vzájemně přizpůsobit jeho potřebám. Soud by se neměl spokojit s tím, že každý z rodičů je schopen se o dítě v základních mezích „provozně“ postarat, ale měl by vždy posoudit, zda jsou rodiče schopni průběžně reflektovat dlouhodobý režim dítěte. Zvláště pak v útlejším věku, kdy je požadavek na bazální péči o dítě silnější, rovněž proto, že dítě není plně schopno samostatně zajistit své potřeby a samo si dávkovat míru zatížení. 

Druhým aspektem v kategorii vzájemné komunikace rodičů je z hlediska Ústavního soudu vzájemný respekt k rodičovské roli druhého rodiče. Ústavní soud v bodě 43. konstatuje, že: „Způsobilost a ochota, s jakou jeden rodič uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte, tvoří nedílnou součást posuzování druhého kritéria definovaného Ústavním soudem v rámci rozhodování o svěření nezletilého do střídavé péče (viz výše). Rodič nemá odmítat výchovné působení druhého rodiče, nemá být proti němu a priori negativně zaměřený či zpochybňovat bez závažných důvodů jeho péči (…)“ Byť je tento argument nesmírně relevantní a pro rozvoj dětské identity klíčový, přeci jen je požadavek na přezkoumání takového nároku poplatný právě povaze sporu o péči o dítě. Vazby mezi rodiči a dětmi jsou jedny z nejcitlivějších a emočně nejnáročnějších ze všech. V případě, kdy dochází ke sporům rodičů o rozsah péče, je to pro rodiče extrémní zátěž, tudíž jistá míra protichůdných tendencí mezi účastníky sporu je zákonitá a je nutno s ní pracovat obezřetně. Někdy k tomu rovněž přispívají právní zástupci účastníků, kteří „nutí“ rodiče za účelem úspěchu ve věci shromažďovat argumenty svědčící právě proti druhému z rodičů a důkazně tak podpořit špatnou úroveň komunikace.

Rovněž nelze přehlížet, že na rozdíl od většiny jiných řízení je zpravidla tvrzení ohledně kvality péče druhého rodiče zákonitě jediným důkazem, který lze ve věci doložit. Ústavní soud v bodě 46. pokračuje konstatováním, že: „Byť Ústavní soud kritéria kvality komunikace rodičů a vzájemného respektu k rodičovským rolím od sebe ze shora představených důvodů oddělil, není pochyb o tom, že reálně se v mnoha ohledech protínají. Typicky pokud jeden rodič nerespektuje rodičovskou roli druhého rodiče či jej dokonce napadá z ubližování nezletilému ve snaze bránit mu ve styku s dítětem, potažmo taková obvinění používá jako nástroj proti rozšíření styku (změně péče), pro nerespektovaného rodiče bude nejspíše dosti obtížné s obviňujícím rodičem (nejen o potřebách dítěte) bezproblémově komunikovat. „Pokud spolu rodiče žijí v rámci jedné domácnosti, zpravidla jsou určité nedostatky ve výchovném působení jednoho z rodičů vyrovnávány působením rodiče druhého a tyto se vzájemně v různých oblastech kompenzují. Pokud nicméně jeden z rodičů sám nemá předpoklady (ať už z nejrůznějších důvodů) nebo schopnost dítěti zajistit plnohodnotnou péči, která je podmínkou pro svěření do výlučné, anebo střídavé péče, nelze tyto námitky uplatnit jinak, než poukázáním na nedostatky v těchto výchovných předpokladech druhým z rodičů. Jak uvádím výše, nástroje k prokázání takových skutečností jsou velmi omezené a často tkví právě a pouze v očitém svědectví druhého z rodičů. Zde se tedy důkazní břemeno v podobě oprávněné námitky může stát zároveň argumentem proti akcentované podstatě „respektování role druhého rodiče“.

Je tedy nutné posoudit právě míru a povahu takových námitek rodičů proti sobě. Nelze očekávat, že se ve víceinstančním soudním sporu rodiče zcela vyvarují osobních výpadů, ale soudy by měly přihlédnout k opodstatněnosti takových tvrzení a určitým způsobem i filtrovat jejich závažnost. Lze totiž uzavřít, že k výchovným přešlapům dochází i v rámci „standardně“ fungujících rodin. V zájmu dítěte není vyrůstat v laboratorním prostředí ideálně působících rodičů, ale mělo by se umět vyrovnat i s jejich nedostatky a integrovat je do své osobnosti. Na druhou stranu je nutné upozornit, že u vleklých a vyhrocených případů péče o děti často figuruje na straně alespoň jednoho z rodičů určitá osobnostní patologie, která z takového rodiče dělá velmi „tvrdý oříšek“ v rámci zajištění bezproblémového fungování ať už v jakémkoliv režimu. Nemusí se jednat pouze o fyzické spory, ale často jde o nejrůznější formy manipulace, nezřídka prostřednictvím dětí, které jsou pro dětskou psychiku často stejně devastující, jako otevřené spory mezi rodiči, či fyzicky vyhrocené situace. Jedná se například o problémy rodičů s určitými poruchami osobnosti, kdy druhý rodič v zájmu vlastní obrany a obrany dítěte drží vzájemnou komunikaci na naprostém minimu a brání sebe i dítě proti vměšování se ze strany takto narušeného rodiče. Toto téma, ačkoliv se o něm v českém veřejném prostoru začíná více mluvit, je často ze strany soudů přehlíženo či bagatelizováno a jak je popsáno výše, lze ho v rámci sporu prokázat právě na základě tvrzení rodiče, který je zároveň ve znevýhodněné pozici oběti. Toto téma je nicméně na samostatný článek.

Pracovní vytížení některého z rodičů

V judikovaném případě se jednalo o vysoké pracovní vytížení otce (vedoucí lékař), který nicméně doložil potvrzení zaměstnavatele, který mu umožnil přizpůsobit rozvržení pracovních směn péči o syna a otec rovněž deklaroval připravenost k zapojení blízké osoby otce. Tuto skutečnost soudy vyhodnotily v rozporu se spisovým materiálem a doloženými důkazy a bez dostatečného odůvodnění tento argument otce nepřijaly. Ústavní soud zde nicméně zašel dále a myšlenku pracovního vytížení rodičů rozvedl v obecné rovině, jelikož podrobnější vodítko v judikatuře Ústavního soudu z této oblasti chybí. Tuto pasáž (bod 52. Nálezu) považuji za nejslabší místo rozhodnutí. Ústavní soud dochází k následujícímu závěru „(…) není pochyb o tom, že pokud již nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích (typicky voják na zahraniční misi, řidič kamiónu s dlouhodobými cestami do zahraničí atd.). Standardní pracovní poměr dle zákoníku práce, byť by byl i z různých hledisek náročný (zde vedoucí lékař), k takovým výjimkám nepatří, a to ani pokud má stěžovatel další (velmi nízké) úvazky mimo hlavní pracovní poměr. Opak by znamenal v podstatě diskriminaci na základě zaměstnáníOsoby v náročných profesích by byly znevýhodněny oproti „běžným“ zaměstnáním. Rodič by byl vedle toho postaven před tíživé dilema – buď si pracovní pozici ponechat a střídavé péče se vzdát, nebo své náročné zaměstnání změnit na takové, které by soudu připadalo jako méně zatěžující. To by ale mimochodem většinou vyústilo ve snížení platu (při podnikání zisku) a následně tedy i požadavku na snížení výživného, což by mohlo iniciovat další konflikt s druhým rodičem ohledně potenciality výdělku (…)“.

Je nesporné, že role Ústavního soudu spočívá právě v ochraně určitých společenských hodnot a principů, mezi kterými je i snaha o vyrovnání sociálních, genderových a jiných nerovností a boj proti diskriminaci obecně. V tomto bodě je ale namístě se zamyslet, zda se v boji za „rovnost“ nevylévá pomyslná vanička i s dítětem. Rozhodnutí stát se rodičem, stejně jako mnoho jiných životních rozhodnutí s sebou nese i neoddiskutovatelné oběti, finanční, časové a mimo jiné i profesní. Toto je lapidárně řečeno životní fakt, jehož důsledky se sice mohou vhodnými afirmativními opatřeními zmírňovat (podpora zkrácených úvazků, dorovnání v podobě sociálních příspěvků a dávek atd.), nicméně péče o dítě do pracovní doby neoddiskutovatelně zasahuje. Rodičovství s sebou naopak přináší benefity v jiných oblastech lidského života a osobního uspokojení a jako takové je volbou, kterou si každý může svobodně učinit a rozhodnout se, zda se rodičem stane a podřídí této skutečnosti svůj život, i to do jaké míry tak učiní. Pokud se například někdo rozhodne stát vrcholovým sportovcem, nikdo nezpochybňuje, že této skutečnosti bude muset obětovat část svého života, kterou stráví trénováním, účastí na zápasech a následnou regenerací. Pokud se však odmítne takovému režimu podřídit, nikdo nepředpokládá, že by se takovému jedinci dostalo ústavní ochrany z hlediska jeho zájmu být vrcholovým sportovcem s odvoláním na zákaz diskriminace.

Časová náročnost péče o dítě je každodenní realita naprosté většiny pečujících rodičů a zákaz diskriminace ji nemůže uspokojivě vyřešit. I v úplných rodinách je zpravidla jeden z dvojice nároky péče o dítě donucen upravit svůj pracovní poměr, nejdříve čerpáním mateřské, otcovské a rodičovské dovolené, následně často i úpravou pracovního úvazku směrem k jeho zkrácení, což se vždy promítne do snížení příjmu a do budoucna i vyměřovacího základu starobního důchodu. I díky tomu může mít druhý z rodičů časově náročnější povolání. Ve chvíli, kdy o dítě pečuje každý z rodičů zvlášť, je jen přirozené, že svůj pracovní poměr budou muset uzpůsobit v rámci svého úseku oba z nich. Pokud tedy Ústavní soud dochází k závěru, že nemůžeme nutit rodiče podstupovat „tíživé dilema“ mezi pracovní pozicí a péčí o dítě, nechává ale bez odpovědi otázku, kdo v případě časové vytíženosti rodiče v důsledku jeho zaměstnání bude reálně o dítě pečovat. To, jakým způsobem je daný rodič schopen a ochoten uzpůsobit své pracovní vytížení péči o dítě je a jednoznačně by měl být jeden z faktorů při zvažovaném modelu péče. Závěrečná část citované pasáže ohledně následného snížení platu v důsledku snížení pracovního úvazku a další možné eskalaci konfliktu mezi rodiči, která měla zřejmě být podpůrným argumentem k řečenému, již zachází do sféry spekulací a domnívám se, že jako taková do textu rozhodnutí Ústavního soudu nepatří. Odporuje to i logice vyměřování výživného, kdy při rovnoměrné střídavé péči hraje výživné spíše druhořadou roli. 

Nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm matky a otce

V tomto Nálezu se vzdáleností mezi rodiči ÚS zabýval jen okrajově, neboť vzdálenost mezi rodiči nebyla těžištěm rozhodnutí nalézacích soudů, ani nedosahovala limitů, které byly judikovány jako nepřekonatelné. Ústavní soud se touto otázkou zabýval podrobněji ve svých předchozích nálezech (viz nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20, bod 27) a je jistě zajímavým tématem na samostatný článek.

Náročnost střídavé péče

V tomto bodě se Ústavní soud opět korigoval zejména nekvalitní odůvodnění nalézacích soudů, které v posuzovaném případě vyhodnotily celkovou náročnost tohoto uspořádání jako překážku střídavé péče, aniž by bylo uspokojivě vysvětleno, v čem takovou náročnost spatřují. Zde je patrné, že skutečně převážila zřejmě osobní zaujatost proti střídavé péči jako takové ze strany rozhodujících soudců, kteří se v rámci odůvodnění spokojili s celou řadou klišé, aniž by se skutečně věnovali obsahu takových hodnocení. Po důkladném přečtení těchto dvou bodů Nálezu ovšem Ústavní soud jednoznačně nepřitakává preferenci střídavé péče, ale „(…) uznává, že mezi odborníky nepanuje o (ne)prospěšnosti střídavé péče shoda, byť výsledky výzkumů ze zahraničí (včetně metastudií) se většinově kloní k tomu, že za dobře nastavených podmínek je střídavá péče pro nezletilé po rozchodu rodičů model nejvhodnější.“ 

Je nesporné, že tento institut je v českých podmínkách relativně nový a teprve nyní začíná dorůstat první generace mladých dospělých, kteří ve střídavé péči vyrostli. Jak uvádí i Ústavní soud, relevantní studie v České republice chybí a ÚS odkazuje na zahraniční studie, které však v Nálezu necituje, ale přidává odkaz >>> zde, kde se nachází rozhovor z 9. 7. 2020 se sociologem Petrem Fučíkem z Masarykovy univerzity, který se v té době již téměř tři roky věnuje výzkumu střídavé péče. Ačkoliv je rozhovor i z odborného hlediska zajímavým zdrojem, domnívám se, že by ze strany Ústavního soudu bylo vhodnější citovat v Nálezu přímo příslušné studie, než populárně odborné texty.

Ústavní soud dále uvádí v kontextu konkrétního případu „Ať je již ale obecný postoj odvolacího soudu ke střídavé péči jakýkoliv, problematická byla zejména jeho konkrétní aplikace na přezkoumávaný případ. Krajský soud zdůrazňuje negativní dopady neustálého stěhování dítěte od jednoho rodiče k druhému. Opomenul však, že dle rozsahu styku stanoveného nalézacím soudem se nezletilý M. přesouvá mezi matkou a otcem čtyřikrát za 14 dnů, zatímco při „standardním“ rozsahu střídavé péče týden/týden by frekvence střídání byla poloviční. Pokud pak upozorňuje na vhodnost střídavé péče výhradně pro děti s určitými (byť v podstatě velmi vágními) předpoklady, vůbec nevysvětlil, v čem dané předpoklady nezletilý M. nenaplňuje (…).“  V tomto bodě tedy Ústavní soud udeřil hřebíček na hlavičku ohledně stereotypního argumentu neustále se přesouvajících dětí, které žijí ve střídavé péči. Je skutečně pravdou, že těžiště náročnosti střídavé péče není ve frekvenci přesunů dítěte, z čehož se stalo spíše zaběhnuté klišé odpůrců střídavé péče. Nelze však opomíjet, že u dětí umístěných do střídavé péče k jistému vykořenění ve smyslu absence jednoho stabilního výchovného prostředí dochází. Domnívám se, že i pro dospělého člověka by časově neomezený model týdenního střídání dvou domácností byl zpravidla psychicky i fyzicky náročný. Pro starší děti, které již mají určitou fixaci na své osobní věci, nebo například domácí mazlíčky, či kamarády (v případě delší vzdálenosti mezi rodiči) je to skutečně záležitostí určitého náročnějšího přesunu.

Nesmíme rovněž zapomínat na to, že modelů střídavé péče je celá řada, a to jak ve smyslu logistického nastavení, tak i z hlediska následného rodinného uspořádání. Jsou modely střídavé péče, kde mají rodiče vůli zachovat dětem stabilní prostředí a jsou to oni, kteří se střídají u dětí, nejčastěji v jejich původním bydlišti. Taková varianta, ačkoliv je její výskyt v praxi spíše ojedinělý, se z hlediska dítěte jeví jako nejméně zátěžová. Rodiče se rovněž mohou dohodnout, že kvůli dětem zachovají svá bydliště v takové vzdálenosti, aby děti nemusely měnit prostředí, kamarády a mohly si zajít „přes ulici“ pro věci k druhému rodiči. Jsou ovšem i opačné případy, které bych označila za extrémní, a to takové, že děti kvůli velké vzdálenosti mezi rodiči střídají nejen dvě domácí prostředí, ale i dvě školy. Tuto praxi rovněž Ústavní soud ve svých nálezech nevyloučil, to je nicméně rovněž téma na samostatnou diskusi. Dále samozřejmě existují i různé modely rodinného uspořádání, kdy jeden nebo oba rodiče založí po rozchodu nové rodiny a dítě z původního partnerství tak pendluje mezi dvěma stabilními rodinnými jednotkami. Záleží na míře empatie jeho rodičů a jejich nových partnerů, jak s takovou skutečností naloží a přes částečnou absenci dítě plnohodnotně integrují do rodinného života, ovšem lze si představit, že střídavá péče v takové konstelaci může přispívat k určité neukotvenosti dítěte.

Nelze tedy uzavřít, že vyvrácením argumentu o nutnosti dětí se v modelu střídavé péče „neustále stěhovat“ je vyřešena otázka náročnosti střídavé péče. Střídání dvou prostředí nesporně je pro dítě zátěžové, ačkoliv ne z důvodu jeho frekvence. Je rozdíl si zabalit věci a přesunout se k druhému rodiči na jeden večer či na víkend a něco jiného odjet na týden trvající pobyt, přičemž se nejedná o provizorní režim, ale o časově neomezenou životní realitu. Kromě samotného faktu, že dítě nemá jediný stálý domov, k tomu přistupují i individuální podmínky každého konkrétního uspořádání. Znovu je tedy nutno apelovat na soudy, aby skutečně a důkladně posoudily každý jednotlivý případ a nespokojily se ani se závěrem Ústavního soudu, že střídavá péče je pro dítě z hlediska přesunů méně náročnou variantou, jelikož se zdaleka nejedná o jediný činitel její náročnosti. Střídavá péče má nesporně své výhody (zejména uchování rovnoměrného kontaktu s oběma rodiči), ale neznamená to, že by v její neprospěch nehrály jiné faktory.

Rozdíl mezi střídavou péčí a širokým stykem

V závěru Nálezu se Ústavní soud zamýšlí nad terminologickým rozdílem mezi střídavou péčí, rozšířeným a standardním stykem. Legislativní charakteristika těchto pojmů skutečně chybí, a pokud tedy soudy srovnávají různé modely péče, je třeba komparaci „skutečně širokého styku“ v režimu výlučné péče podložit nezpochybnitelnými kritérii, protože nikde není stanoveno, jak má vypadat výlučná, ani střídavá péče a zmiňovaný nadstandard v rozšířeném styku tak může být pouze subjektivní hodnocení konkrétního soudce na škále jeho rozhodovací praxe. Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu s konstantní judikaturou ÚS by i výlučná péče měla být stanovena takovým způsobem, aby zaručovala druhému rodiči skutečně široký styk.

Naopak střídavá péče může být stanovena jako nerovnoměrná, tudíž se modely péče mohou v praxi protínat a není vyloučeno, aby na základě výlučné péče byl stanoven širší styk, než v režimu střídavé péče. Ústavní soud dále opakuje rovnocennost rodičovské odpovědnosti, která přísluší oběma rodičům v rámci jakéhokoliv režimu péče, přesto dochází k závěru, že ačkoliv by se mohlo zdát, že mezi výchovnými modely není tedy faktický rozdíl a určující je pouze poměr určeného styku bez ohledu na použité názvosloví, měly by soudy vždy primárně volit režim střídavé péče. Jako jediný argument na podporu tohoto závěru Ústavní soud uvádí následující: „I pokud odhlédneme od toho, že formálně mezi modely péče rozlišuje zákon (který mimochodem pojem široký styk neobsahuje a není v něm tedy vymezen ani rozdíl mezi standardním stykem a širokým stykem), rovněž fakticky má střídavá péče své přednosti – i při stanoveném nestejném rozsahu péče zajišťuje rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší „oprávnění“ na dítě a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem.“ Toto konstatování však dle mého názoru postrádá argumentační údernost. Ústavní soud sice zdůrazňuje faktický aspekt této záležitosti, jedná se ale spíše o symbolickou rovinu.

Pokud ÚS (nejen na tomto místě Nálezu) dochází k závěru, že prakticky přísluší rodičovská odpovědnost oběma rodičům, střídavá i výlučná péče mohou mít své rovnocenné podoby, nicméně rozhodujícím faktorem pro přiznání střídavé péče by mělo být symbolické vyrovnání pozice obou rodičů, dovolím si na tomto místě s Nálezem nesouhlasit. Je pravděpodobné, že k Ústavnímu soudu se zpravidla dostávají navýsost komplikované spory, kdy je zřejmé, že poškozená strana je skutečně motivována trávit více času se svými dětmi. Nicméně nutno poznamenat, že advokátní praxe v tomto směru přináší různorodou škálu případů, včetně těch, kdy se střídavá péče stává primárně prostředkem k platbě nižšího (anebo vyššího) výživného a důležitým vyjednávacím nástrojem při majetkovém vyrovnání manželů. Ačkoliv je afirmativní přístup Ústavního soudu k dlouhodobé diskriminaci otců chvályhodný, neměl by Ústavní soud přehlížet ani negativní dopady, které tato usilovná snaha o vyrovnání pozic přináší a dopadá zejména na ohroženou skupinu matek samoživitelek.

Pokud zůstaneme genderově neutrální, je spousta rodičů, kteří mají své děti ve faktické výlučné péči, se všemi omezeními, které k tomu přísluší (ztížené pracovní uplatnění, nižší mzda v důsledku ošetřování dětí v případě nemoci a zvýšené základní výdaje) a s více či méně pravidelně hrazeným výživným. V důsledku politiky priority střídavé péče jsou tito rodiče v nezáviděníhodné pozici, kdy se zdráhají domáhat zvýšení výživného, neboť druhý z rodičů hrozí uplatněním nároku na střídavou péči, ačkoliv o ni často nestojí. Důsledkem je pak formálně stanovená střídavá péče, která není fakticky vykonávána (pro nezájem druhého z rodičů, kterému posloužila pouze jako prostředek pro snížení výživného), anebo je vykonávána takovým způsobem, který je pro dítě i pro druhého rodiče spíše zátěžový. 

Pokud tedy Ústavní soud jakožto faktickou výhodu střídavé péče konstruuje skutečnost, že tak zamezí hře na „větší oprávněnost“ na dítě, domnívám se, že se uchyluje ke spekulacím, které se sice mohou určitého procenta rodinných sporů týkat, mám však za to, že je to ve většině případů podružný faktor. Z praktického hlediska je totiž naopak nutné konstatovat, že rodič, kterému svědčí větší podíl styku, má ve výsledku i větší míru odpovědnosti. Je tedy pouze logické, že v takovém případě tento rodič skutečně větší měrou rozhoduje o základních aktivitách a režimu dítěte, neboť je to z větší míry právě on, který je s dítětem absolvuje a nese za dítě „praktickou“ odpovědnost. Argument o větším oprávnění na dítě se tak z akademické debaty přesouvá do každodenní reality. Můžeme se setkávat i s případy, kdy nerezidentní rodič často až šikanuje druhého rodiče (a zprostředkovaně i dítě) svými nároky. Například, pokud prosazuje, aby dítě navštěvovalo střední školu ve větší vzdálenosti od převážného bydliště dítěte s náročnějším studijním schématem, bude to naopak rezidentní rodič, který bude muset denně absolvovat logistické přesuny a věnovat se studiu s dítětem a je tedy na místě, aby rozhodující hlas v této věci připadl tomu z rodičů, na kterého z větší míry důsledky tohoto rozhodnutí dopadají. Jakkoliv zní postulát o rovných rodičovských právech vznosně a demokraticky, neměli bychom zapomínat, že jeho praktické uplatnění bude vždy narážet na běžnou realitu neúplných rodin. Rozumím snaze Ústavního soudu zamezit bezpráví, které se děje na jedné straně spektra, nemělo by se ale zapomínat na praktické dopady, které uplatňování takových principů vnese do života často znevýhodněných rodičů, kteří se naopak nacházejí na opačné straně barikády. 

Princip úplné apelace

V závěru rozhodnutí se ÚS vyjádřil k procesnímu postavení odvolacích soudů. Zdůraznil, že pokud je to možné, má odvolací soud postupovat tak, aby v případě, že napadené rozhodnutí nepotvrdí, rozhodl ve věci sám a naplnil tak zásadu úplné apelace. Každé další prodlužování řízení a nutnost dalšího stání vystavuje rodiče a v konečném důsledku i děti stresu a nejistotě.

Závěr

Závěrem lze tedy poznamenat, že tento Nález nepřináší žádné vyloženě nové postuláty. Většina závěrů Ústavního soudu vychází z již judikovaných rozhodnutí, čemuž odpovídají odkazy na předchozí nálezy ÚS v textu Nálezu. Ústavní soud v Nálezu shrnuje svou dosavadní argumentaci a některá hlediska více rozvádí a metodologicky zpracovává. Po důkladném přečtení Nálezu nelze ani uzavřít, že by Ústavní soud v tomto Nálezu zastával striktní hledisko priority střídavé péče, ačkoliv tento názor na několika místech zaznívá (viz. např. bod 57., nebo bod 61. Nálezu). Naopak se domnívám, že oproti dikci předchozích nálezů je v tomto Nálezu ÚS z hlediska presumpce střídavé péče spíše zdrženlivější (viz např. citace v bodě 19. „… i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).“  

Hlediska priority střídavé péče ale byla jasně vyjádřena v předchozích nálezech Ústavního soudu a nic nenaznačuje, že by z tohoto trendu Ústavní soud ustoupil. Více než cokoliv jiného však ÚS v Nálezu akcentuje principy spravedlivého procesu a potřebu skutečně důkladného posouzení všech hledisek každého individuálního případu a apeluje na nalézací soudy, aby se nespokojily se zaběhnutou stereotypní argumentací. Ústavní soud v bodě 23. Nálezu nicméně uvádí, že „Na obecné soudy nejsou kladeny nároky pouze z hlediska metodologie posouzení nejlepšího zájmu dítěte a práv obou rodičů vychovávat své děti, tj. ve smyslu následování citovaných či dalších kritérií, ale též z hlediska způsobu (kvality) posouzení věci. Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Obdobně by měl soud uvést i kroky, které případně mohou vést k odstranění daných překážek. Tento postup je nezbytný též proto, aby bylo dostatečně vyvráceno tvrzení o strukturální diskriminaci jednoho z rodičů z důvodu pohlaví (obvykle otce) při svěřování dětí do péče. (…)“. 

Z obecného hlediska považuji za problematické, pokud Ústavní soud vysloví preferenci určitého modelu péče a deklaruje, že pokud se nalézací soudy rozhodnou střídavou péči nepřiznat, měly by takové rozhodnutí precizně odůvodnit. Ústavní soud dlouhodobě přímo i nepřímo „tlačí“ obecné soudy k přednostnímu nařizování střídavé péče (za splnění zákonných kritérií). Zvláště pokud společně s tímto závěrem Ústavní soud apeluje na nalézací soudy, aby ve věcech rodinných rozhodovaly rychle, budou mít někteří rodinnou agendou přetížení soudci (tak jako se tomu děje v každé profesní oblasti) tendenci si zvolit Ústavním soudem preferované řešení primárně ve snaze si zjednodušit odůvodnění rozsudku. V nálezu ÚS ze dne 15. března 2016, sp. zn. III. ÚS 2298/15 Ústavní soud vyslovil myšlenku, že: „(…) a tak kupř. střídavá péče, jež je (vedle společné péče) pomyslným „ideálem“ uspořádání poměrů dětí a rodičů, kteří spolu nežijí, by byla prakticky vyloučena. (…).“ Rovněž v situaci, kdy ÚS sám uvádí, že mezi odborníky nepanuje o (ne)prospěšnosti střídavé péče shoda (viz bod 57. Nálezu), považuji za sporné, aby Ústavní soud s ohledem na právní sílu svých rozhodnutí označoval střídavou péči za „pomyslný ideál“ a deklaroval prioritu tohoto modelu péče.

Je naprosto na místě, aby Ústavní soud apeloval na nalézací soudy z hlediska zákazu diskriminace, je v pořádku, aby Ústavní soud rozhodoval ve prospěch co nejširšího styku, rovněž je zcela na místě, aby Ústavní soud upozorňoval na porušení zásad spravedlivého procesu, ale ve chvíli, kdy vysloví presumpci ohledně určitého způsobu rozhodování, zákonitě tím bude docházet ke zjednodušujícím tendencím a s tím spojenému bezpráví, které je přirozeným důsledkem každého afirmativního opatření. Ať už se soudy rozhodnou pro výlučnou či střídavou péči, měly by svá rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu se zjištěnými skutečnostmi, a to v každém zvoleném případě. Nalézací soudy by si měly být vědomy celoživotních dopadů na lidské osudy, které rodinná agenda obnáší. Vyžaduje to obrovské nároky na profesní i osobnostní integritu jednotlivých soudců, kteří, ačkoliv jsou rovněž jenom lidé se svými soukromými problémy, musí být povzneseni nad své osobní preference a zabývat se skutečným zájmem dítěte, se kterým se často v rámci řízení ani nesetkají. Ovšem stejnou měrou by si měl být rovněž Ústavní soud vědom své pozice a předvídat, že každé jeho rozhodnutí bude podléhat selektivnímu zjednodušení a bude nástrojem v rukách soudců s různými lidskými a osobnostními předpoklady, náročnou agendou a omezenou časovou dispozicí. Ve střídavé péči tak v konečném důsledku mohou končit i děti, pro něž střídavá péče není v jejich nejlepším zájmu, přičemž se tak bude dít v důsledku velké časové vytíženosti nalézacích soudů a profesního selhání některých jejich představitelů.

Zdroj: epravo.cz

Potřebujete právní poradenství v oblasti rodinného práva? Rozvádíte se a chtěli byste mít děti ve své péči? Máte pocit, že současný model úpravy poměrům k Vašim dětem ani Vám ani jim příliš nevyhovuje a chcete to změnit? Obraťte se na nás!

Mgr. Daniela Holá, advokátka

Dočetli jste až sem?

Přihlašte se k odběru novinek

Uveďte zde svůj e-mail, ať Vám neuteče žádná aktualita z naší kanceláře.
Další články

Děkujeme za návštěvu našich stránek.

Pokud nechcete přijít o žádné dění v naší kanceláři, dovolujeme si Vám nabídnout přihlášení k odběru aktualit. Stačí vyplnit Váš e-mail.

Advokátní kancelář Vych a partners