Dne 26. 4. 2023 vydal Ústavní soud pod spisovou značkou IV. ÚS 2648/22 usnesení, kterým potvrdil verdikt Nejvyššího soudu, dle něhož je v České republice zahraniční pracovník chráněn českým zákoníkem práce, i když se zaměstnavatelem uzavřel smlouvu podle práva cizího státu.
Nejvyšší soud ve sporu americké rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL), která se svými zaměstnanci dlouhodobě uzavírala smlouvy právě podle práva Spojených státu Amerických, s propuštěným zaměstnancem uvedl, že ačkoliv je provedena volba práva, nesmí být zaměstnanec v důsledku toho zbaven ochrany poskytované mu českým zákoníkem práce.
Co se stalo?
Bývalý zaměstnanec stanice RFE/RL se domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 10 určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, který jeho žalobu nejprve zamítl, když shledal výpověď platnou vzhledem k volbě rozhodného práva. Městský soud v Praze ale v odvolacím řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že v souladu s čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy nesmí být zaměstnanec i přes platnou volbu práva zbaven ochrany poskytované mu kogentními ustanoveními práva země místa výkonu práce, která by se při neexistenci volby práva použila. Současně dle Městského soudu v Praze bylo vhodné přezkoumat náležitosti výpovědi a naplnění některého z taxativně vymezených výpovědních důvodů dle zákoníku práce.
Obvodní soud pro Prahu 10 pak určil neplatnost ukončení pracovního poměru, neboť výpověď byla neurčitá a zaslání jednoho nesouhlasného e-mailu nadřízenému prostřednictvím hromadné komunikace s ostatními zaměstnanci, byť v rozporu s pokyny zaměstnavatele, není možné posoudit jako závažné porušení pracovních povinností. Městský soud v Praze rozhodnutí rozsudkem potvrdil s tím, že takové rozvázání pracovního poměru by představovalo nepřiměřeně tvrdý zásah do práv zaměstnance.
Proti rozhodnutí podala stanice RFE/RL dovolání, jehož přípustnost spatřovala ve vyřešení právní otázky, zda je možné výraz „imperativní ustanovení“ dle Římské úmluvy vykládat tak, že se jedná o kogentní ustanovení a rovněž namítala odklonění od dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pracovní smlouvy v tehdy projednávaných věcech byly však uzavřeny dne 31. 1. 2001 a dne 14. 7. 1997 a byly proto posuzovány podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Naproti tomu byla pracovní smlouva v nynější věci uzavřena dne 21. 10. 2009 a vztahuje se na ni proto Římská úmluva, která vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 1. 7. 2006.
Dovolání
Protože Nejvyšší soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než ve svých předchozích rozhodnutích, předložil věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Dovolání poté zamítl a zdůraznil, že výraz „imperativní ustanovení“ má v různých článcích Římské úmluvy odlišný význam, přičemž v daném případě nemůže být v souladu s čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy zaměstnanec zbaven ochrany poskytované mu kogentními ustanoveními českého zákoníku práce, protože americké právo poskytuje zaměstnanci při ukončení pracovního poměru zaměstnavatelem nižší standard ochrany, když umožňuje dát zaměstnanci výpověď z libovolného důvodu nebo dokonce i bez uvedení důvodu.
V následné ústavní stížnosti stanice RFE/RL argumentovala legitimním očekáváním výkladu právních přepisů Nejvyšším soudem a Ústavním soudem a neústavní změnou judikatury, neboť dosud byla výpověď daná jejím zaměstnancům i bez uvedení důvodu opakovaně shledávána platnou. Ústavní stížnost byla odmítnuta, přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že odchýlení od dřívější judikatury bylo učiněno v souladu se zákonem a nedovodil výjimku z pravidla aplikace nového právního názoru na aktuálně probíhající a budoucí kauzy, bez ohledu na skutečnost, kdy došlo k jednání odpovídajícímu skutkové podstatě právní normy, neboť se nejednalo o zcela zásadní změnu judikatury, která by byla vzhledem k dosavadnímu legitimnímu očekávání nepřiměřeně „tvrdá“. Současně poukázal na to, že v českém právu bývá slabší smluvní stranou zaměstnanec, jemuž náleží zvýšená právní ochrana. V jednom z nálezů Ústavního soudu byla dokonce zmíněna „konstitucionalizace ochrany slabší smluvní strany jako principu ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit“.[1] K čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy doplnil, že by se věc podle kogentních ustanovení práva země místa výkonu práce neposoudila, pokud by zvolené rozhodné právo zaměstnanci zaručovalo vyšší standard ochrany, což není tento případ. Ústavní soud tak uzavřel, že: „Snížení dosažené úrovně ochrany základních práv a svobod nelze připustit ani ve věci s mezinárodním prvkem.“
Závěr
Shrneme-li výše uvedené, tak byť mají strany možnost zvolit si v pracovní smlouvě jiné než české právo, je tato volba omezena standardem ochrany zaměstnance. Je-li vyšší standard ochrany zaručen zaměstnanci zvoleným rozhodným právem, věc se podle kogentních ustanovení práva země místa výkonu práce neposoudí. Bude-li však standard ochrany zaměstnance poskytovaný zvoleným rozhodným právem nižší, není možné zaměstnanci ochranu zaručenou mu právní úpravou použitelnou v případě absence volby práva odepřít.
Zdroj: leagleone
Mgr. Lucie Špičková, advokátka
Mgr. Barbora Valentová, koncipientka
[1] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14
